Představte si, že jste zase v Británii. Ale v takové, která nemá čas řešit Brexit - je už zase ve válce (zase s Německem). Od radiových přijímačů byste očekávali, že vás uvedou do obrazu zprávami z bojiště nebo i z domova – jestlipak jste už slyšeli, že se na královské růžové zahradě teď pěstují květáky?

 BBC ale požádalo o příspěvek kromě reportérů z front i cambridgeského profesora, který není ani odborníkem na válečnou teorii, ani ekonomem hodnotícím utržené škody. Ne, kdepak. Ještě než vypnete rádio, zamyslete se ale na chvilku – nepřemýšleli jste snad někdy nad tím, jak bude dál pokračovat evoluce? Nebo jestli v nás působí univerzální morální zákon, nebo jen svědomí vychované kulturou? Nebo snad váháte, jestli má smysl snažit se být dobrým člověkem? Prý přesně takovými otázkami se bude místo toho Clewe S. Lewis  ve svých hovorech na pokračování zaobírat.

K nejsložitějším problémům přistupuje klidně a s rozumem. Krůček po krůčku si s vámi ujasňuje, co už víte – na která fakta o vesmíru a o člověku se skutečně můžete spolehnout. Pak s pomocí pečlivě vybraných příkladů postupuje dál, poukáže na souvislost, které jste si nikdy nevšimli nebo naopak, která vám už dávno nasadila brouka do hlavy. Když si není jistý všeobecností příkladu, upřímně vás upozorní, v čem se použitá metafora nepodobá realitě. (Vybavíte si někoho takového v dnešní době?) A párkrát dokonce začne výzvou, ať kapitolu přeskočíte, v případě, že vám nic neříká. K tomuto nouzovému kroku ale věřím ani posluchači BBC, ani vy čtenáři později vydané knihy nebudete nuceni. 

A i když přeskočíte pár stránek, jádru problému, nejtěžší otázce, o které se v knize píše, se ale nevyhnete. Nevyhnete se jí koneckonců ani v normálním životě.

Nevím, jestli by ještě dnes BBC chtělo vysvětlovat svým posluchačům, odkud se tu vlastně vzalo křesťanství. Vězte ale, že pokud se chcete nazývat částí nebo i jen potomkem křesťanské Evropy, těžko seženete věcnější a spolehlivější zdroj, který by čtivě osvětlil, o co to v tom největším světovém náboženství vlastně jde.

 

Tady končí recenze zaměřená převážně na nevěřící v mé postmoderní sekulární škole. Křesťané ať čtou dál, nejsou-li již přesvědčeni číst K Jádru křesťanství.

 

Nejen jako potomci křesťanské Evropy, ale jako ti, kdo se ji snaží oživovat a jako ti, kdo mají tu ambici (a často i drzost) stávat se dětmi Božími; máme povinnost udělat všechno pro to, abychom dokázali inteligentně odpovědět, až se nás někdo zeptá, proč se křesťané chovají občas hůře než nekřesťané nebo proč se často v náboženství odráží povaha kultury, která ho vyznává. A hlavně, nechme se opět prostoupit nadějí stejně elegantně vyjádřenou jako i zdůvodněnou na každé stránce knihy. Nadějí, která říká, že

,,Tento svět je ateliér velkého sochaře. My jsme sochy. V ateliéru se proslýchá, že někteří z nás jednoho dne ožijí.“