Ještě než mi navigace oznámila, že jsem po hodinové cestě v hustém provozu konečně dorazila na místo určení, věděla jsem, že jsem doma. Dům číslo 39 sice dokonale zapadá do upravené Londsdale Road, ale od ostatních ho na první pohled odlišuje průčelí hrdě hlásající VELEHRAD. Ve spěchu zápolím se zámkem od kola, protože mše svatá má začít každou chvilku, a pak vzdám snahu propojit kolo i rám zároveň, a přichytnu k zábradlí jenom rám, protože čtvrť se zdá moc honosná na to, aby se tu kradla kola, a protože mše svatá má právě začínat. 

,,Známe se?” osloví mě paní u vstupu, a vzápětí se navzájem představujeme. Dámy londýnského Velehradu mají mezinárodní jména, ale jsou evidentně velice hrdé na svou spojitost s českým prostředím, protože na svátečních šatech mají připnuté jmenovky a pod nimi stojí Velehrad, jako by žádný jiný Velehrad na světě neexistoval. Odkládám cyklistickou bundu na připravené věšáky a říkám si, že pokud už ne Velehrad, musí tohle být alespoň Veledům - protože to je nejkrásnější dům, do kterého jsem zatím v Anglii vstoupila. Dominantou sálu, ve kterém se každou chvíli započne slavení mše svaté, je obrovský bílý krb s tmavě zelenými dlaždičkami. Na něm stojí porcelánová soška Pražského Jezulátka s nepřiměřeně velkou pozlátkovou korunkou na křehké hlavičce. Ze stěny na mě přátelsky shlíží Cyril s Metodějem - je to ta stejná ikona, se kterou jsem na tapetě v mobilu cestovala o jejich svátku v létě do Francie. Dnes, byť s malým zpožděním, si budeme připomínat svatého Václava. 

Na to, že každou chvíli má zaznít zvonek ohlašující začátek bohoslužby, je v sále živo. Po opakovaném vyzvání zaujmout místo vpředu usedám do třetí řady, a okamžitě se mě ujímá českolondýnská babička.

,,Z Mladý Boleslavi? Jó, tam je Škodovka, ne?” 

Potěšeně přikývnu. 

,,A funguje ještě?”

,,Ano, ano, a pořádně se rozrůstá…”

,,No jo, však oni ji tam teď převzali Němci, ne? To by měl Hitler radost, ten chtěl, aby byla německá, tak ji mají.”

[...]

,,A znáte v Londýně někoho z Čech?”

,,Ale spoustu! Zrovna teď v pátek jsme měli s Čechy a Slováky z univerzity… (hledám to správné slovo, a projevuje se můj nedostatek synonym. Říct schůzku by znamenalo výrazně pozměnit význam, tak to radši zariskuju pohoršení) … párty.”

,,No jó, to já vím, že tam v centru jsou pořád nějaký párty - studenti, ty žijou…”

[...]

,, A na čtyři roky studujete, jo? To musí vyjít draze…”

,,To jo, ale naštěstí mě podporuje nadace - mám stipendium.”

,,Stipendium - stipendium T.G. Masaryka?”

,,Ne, od Kellnera.”

,,Od Masaryka?”

Paní si všimla mého znejistělého pohledu a rychle se ujišťuje. 

,,Znáte Masaryka, ne? Tomáše Garrigua Masaryka.”

,,Samozřejmě!” 

,,No, oni ne všichni mladí ho znají.”

Nějak se mi jí nechce věřit, a tak necítím potřebu se nad svou generací rozčilovat. Masaryk je osobou, která mě provází na cestě do Londýna už dlouho. Začala jsem jím svůj Personal Statement, se kterým mě pak vzali na Univerzitu, kde ve východoevropské knihovně mají v přízemí jeho bustu - bustu svého zakladatele. Ve třetím patře je Masaryk Common Room, a ve druhém patře jsou regály českých knížek - včetně Rozhovorů s TGM. Masaryk bezpochyby do atmosféry Velehradu dobře zapadá. Uprostřed okolního ruchu se mi podaří se zasnít a idealizuju si úděl exulanta. Jaké to asi bylo, shromáždit se v Londýně za války a sloužit mši za Československo? Představuju si, jak v krbu praská oheň, za okny prší stejně jako teď a Masaryk sedí u stolu a čte si o nedělním odpoledni knížku… 

I já svírám skoro křečovitě v rukou malou červenou knížku. Aplikaci Kancionál se mi tady nezdálo vhodné vytahovat a uvědomuju si, jak moc mi chyběl dobře známý papírový zpěvník a že se mi z něj česky zpívá mnohem lépe než v angličtině. Při troše snahy můžu zapomenout, kde jsem a cítit se jako doma - respektive vzhledem k bohatě štukovanému stropu - jako v arcibiskupském paláci v Olomouci nebo někde v Praze. Ale tam by nepotřebovali sloužit mši svatou v obyčejné, byť vkusně vykrášlené, místnosti - mají katedrály… 

Navzdory Jezulátku, Cyrilu a Metodějovi, a svatému Václavovi, kterého si společně slavnostně připomínáme, si prostorná místnost uchovala svoji britskost. Od obrazů až po římsy, a především díky dešťové cloně za oknem, vypadá skoro austenovsky. A tak se mi stane, že jak se tak díky českým modlitbám cítím jako v Čechách, najednou mě zaskočí letmý pohled na britskou zásuvku nebo slova ,,s naším biskupem Johnem” a uvědomím si, že nejsem ani v Čechách, ani v Londýně, jak ho znám. Během Beránku většina sálu stojí, jak je to v Anglii zvykem. Zpíváme V zemi věrných Čechů, radostný den svítá, což vzhledem k naší poloze vyznívá trochu nedůvěryhodně. Na Svatováclavský chorál ale dopustit nedám. Zpívají se všechny sloky, a i když už mi dochází dech, zpívám z plna hrdla, protože vím, že zase dlouho nebudu mít příležitost zpívat k Boží slávě v českém společenství.

Následují oslavy, slibuje se české jídlo, vidím, jak se pár dam převléká do krojů a samozřejmě nebude chybět ani dobrá hudba. K radosti pár londýnskočeských babiček chvíli zůstávám a bavím se s jedinými dvěma dalšími příslušníky mé věkové kategorie, ale pak se odeberu zpátky ke kolu, protože svatováclavskou mši jsem prožila a necítím potřebu účastnit se ještě svatováclavské přednášky. Ne, že bych měla něco proti přednáškám - když už jsem u toho, bude tu teď jedna o Newmanovi a tu zmeškat nechci, protože - narozdíl od sv.Václava - Newman se narodil v Londýně.