,,Mám magickou kartu,” řekla kamarádka, a ukázala malou modrou kartičku hlídači, který vypadal spíš jako lokaj od královny. Prošla jsem za ní okolo všech důstojných džentlemenů, kteří si nad klobouky ještě drželi deštník, a pečlivě hlídali vstup do Great Gate, a rázem jsme nechaly sobotní ruch turistického městečka za sebou. Před námi se otevřely rozlehlé trávníky - šlechtěné, opečovávané a vypiplané tak, jako by tvořily jediný metr čtverečný trávy, kterou člověk má. Ve skutečnosti tam metrů čtverečných musely být stamilióny, ale dotýkal se jich jen vlezlý déšť, protože obyčejný člověk v Cambridge na trávu nemůže. Obcházely jsme ji po vyprázdněných šedých chodníčcích, které občas zabíhaly pod podloubíčka, potom pod gotické klenby, přecházely v průchody mezi jednotlivými knihovnami a v tom všem s neúnavnou pečlivostí tvořily pravé úhly a úhledně lemovaly obrovské jasně zelené plochy. Vzdělanost na mě dýchala zpoza zamčených vrat knihovny, vydechovaly ji i sochy myslitelů, které strnule trůnily uprostřed trávníků nebo kašen. 

Kašna, na kterou se mladý student z lehátka díval, byla štědře obklopena lotosovými květy. Rybníky hýřily barvami - modrá se mísila s červenou i bílou a květy vydávaly v teplém dni příjemnou vůni. Lákaly sice hmyz, ale sluhové stáli připraveni kdykoliv odehnat jakoukoliv dotěrnost, která by se snad odvážila prince zneklidnit - ať už by to byla moucha, či nepříjemná myšlenka. Ty koneckonců nepřicházely často. Areál byl uzavřený, aby poskytoval rodině klid, a bílá zeď vrhala stín na západní část zahrady a vnášela do chlapcova srdce útěšnou harmonii - jakoby konějšila jeho svědomí, které ho nabádalo poslechnout starého učitele a studovat.

Občas jsme potkali nějakého studenta, ale jinak jen další džentlemeny, kteří hlídali kaple, knihovny, vchody i průchody. Jídelnu hlídal Jindřich VIII., který kromě anglikánské církve založil i Trinity College a bez mrknutí pozoroval tři paní kuchyňské, které právě prostíraly stříbrné příbory pro studenty. Jídelna byla sice prázdná, ale skoro bych věřila, že pod vysokým stropem se proháněli duchové akademiků, kteří na stěnách viseli v drahých rámech. ,,Tohle je snad jediný místo, kde actually mají v kaplích akademiky a slavný absolventy jako svatý,” komentovala moje průvodkyně. Za těch pár let, co ji znám, jsem se už něco dozvěděla o boji proti zbožšťování akademična. 

Sluneční žár trochu polevil, a u vody bylo příjemně. Siddhárta se protáhl a rozhodl se projít okolo jezírka. Naznačil sluhům, aby ho nenásledovali - alespoň ne fyzicky. Líbilo se mu, jak se jeho líné kroky rozléhaly prostorem, a jejich těžký zvuk se odrážel ve výklencích obývaných soškami božstev, a hezky kontrastoval s bublavým klokotáním vodopádku, který přeléval vodu z jednoho lotosového jezírka do dalšího. Kroky se zastavily. Chodníček nalevo vedl ke knihovně, kde na žáka čekaly staré texty - některé čekaly už desítky let, až si je někdo přečte, rozvine a přečte, protože málo z těch, kteří jim jako Siddhártův otec rozuměli, si našlo čas je do hloubky studovat. V pravém úhlu k odbočce do knihovny vedla cesta do hlavní budovy. Tam už hodinu čekala Jášódhara, až se její milý vrátí z procházky.

,,A tak tam stál, přemýšlel, jestli si z něj dělají srandu, a nevěděl, jestli jim to má říct…!’’ pobaveně vyprávěla kamarádka příhodu o akademikovi, který obdržel Nobelovu cenu, a přesto ho v Cambridge zastavili turisté s prosbou, jestli by je nevyfotil. Turisté a studenti si očividně navzdory dennímu soužití moc dobře nerozuměli. Ve stánku s wafflemi se šikmooký děda s foťákem pokusil předběhnout ve frontě dvě slečny, které si jeho nevybrané způsoby nenechaly líbit. U přeslazených wafflí pak rozebíraly, kolik ještě musí napsat esejí, a tak jsem pochopila, že si chtěly v přestávce mezi učením spíš doplnit zásoby cukru, než se zdržovat s předbíhajícími turisty. Na trhu se dalo koupit skoro všechno. Byly tu stánky s oblečením, které vzdáleně připomínaly vietnamské pasáže v Čechách, ovoce a zelenina, které vypadaly nějak zdravěji než v Londýně, a dokonce i outdoorová verze antikvariátu. V okolních ulicích byly klasické obchody s oblečením, knížkami a potravinami, a spousta růžových obchůdků, ve kterých se polovina sladkostí vztahovala k Harrymu Potterovi. ,,Trinity je tak bohatá, že i Sainsburys jí musí platit nájem, a místní nemůžou v centru vůbec bydlet, protože všechno vlastní Trinity,” dozvídala jsem se, zatímco jsem zápasila s černým deštníkem, který se ve větru obracel div ne naruby. 

Siddhárta ještě chvíli váhal. Slíbil učiteli, že se do knihovny vrátí, aby dočetl pasáž, kterou spolu včera začali, ale Jášódhara se už určitě stihla vykrášlit a teď se nudí a čeká. Zdálo se mu, že zahlédl její štíhlou postavičku mihnout se za růžovým závěsem. Jeden ze sluhů k němu přispěchal s bílým deštníkem. Nemohl dovolit, aby jeho chráněnec jen tak postával na jižní straně domu bez slunečníku. Siddhárta se zamračil. Neměl rád, když mu bílá naškrobená klec zakryla výhled na nebe, které bylo dnes bez mráčku. Navíc přítomnost sluhy znamenala, že je trapné tu dál jen tak postávat -  musí se rozhodnout, jestli zajde za Jášódharou, nebo do knihovny. Vzduch se nehýbal, jenom okolo lotosů se jemně třepotala motýlí křídla, a než se stačila přiblížit k Siddhártově zamyšlené tváři, sluha je odehnal.

Stála jsem zase mezi knížkami, i když jsem v Cambridge neplánovala nic nakupovat. Všimla jsem si Havla, Kundery, starého vydání Newmanna, Hesseho. K vybírání mi hrála příjemná jazzová hudba a prodavač se mi nijak nevnucoval, protože asi už vytušil, že bez knížky z jeho kouzelného stánku dneska neodejdu. Nakonec jsem ji našla. Byla mnohem tenčí, než ta, kterou jsem od Hesseho četla minule, ale vypadala stejně kvalitně. Na zelených deskách se plavily bílé labutě a bílá písmena stručně pojmenovávala román slovem Siddhartha. 

Siddhárta, načrtnutý na obálce knihy, se mnou opustil krásný svět Cambridge. Vystoupili jsme v Londýně. Promočená, kráčela jsem se Siddhártou okolo obrovské nemocnice, kudy chodívám ze školy. Kouřila u ní skupinka unavených sestřiček, a před vstupní halou jako obvykle posedávalo pár mrzáků i několik čerstvě ošetřených, kteří čekali, až si je někdo vyzvedne, protože sami by daleko nedošli. Pod mostem netekla říčka Cam, ale valila se obrovská vlna aut, která nikde nekončí a nikde nezačíná. Už jsem byla skoro doma. U Sainsburys na rohu ležela u prázdného kelímku schoulená postava žebráka, který se už ani nesnažil získat pozornost ostatních. Jindy na rohu metra vykřikoval jeho kumpán: ,,Have a nice evening, guys!” a nebylo poznat, jestli to myslí ironicky, nebo jestli si chce vydělat tím, že se na uspěchané cestující usměje. Mohli jsme se Siddhártou potkat ještě další - nemocné a chudé, ale rychle jsem ho táhla domů, protože jsem se chtěla vyhnout zběsile jezdícím sanitkám, a těšila jsem se, až si ohřeju v mikrovlnce polévku a vytáhnu z batohu knížku z Cambridge. Spokojeně jsem si zamíchala med do čaje a zahřálo mě vědomí, že můj život sice není tak krásný nebo vznešený jako životy studentů, kteří teď večeří pod portrétem Jindřicha VIII., ale je skutečný, protože mě kromě filozofických přednášek nutí vyslechnout houkání sanitek nebo žebrání osamělých lidí. Siddhárta považoval za důležité obojí.