Na okně mi stála dýně, a usměvavě se šklebila, protože když jsem ji dekorovala, měla jsem zrovna dobrou náladu. Vzpomněla jsem si na ni před školou, jak jsme tak v zimě postávali s pár spolužáky venku po přednášce. Zatoužila jsem je všechny pozvat na teplou polévku, ale neměla jsem, jak ji udělat. Kluci hned nadšeně začali vymýšlet, jak by se dýně dala rozdrtit, nebo - hůř - předžvýkat, ale já jsem věděla, že potřebuju mixér. 

Knihovna byla za pátečního odpoledne nezvykle prázdná, a tak jsem bylo jednoduché sklapnout učebnici, vrátit ji do regálu a potvrdit inzerát hledající majitele starého mixérku. Rychle jsem si stáhla pár podcastů, abych si nepřipadala, že mrhám čas ježděním po Londýně kvůli vrčící blbůstce za pět liber, a vyrazila. Nechtěla jsem cestou strávit moc času: výjimečně jsem proto zvolila nejrychlejší verzi trasy po hlavní silnici, kde jsem oblížděla auta a vysoké autobusy zleva i zprava a nechala na sebe (oprávněně) troubit taxík při přejíždění z pruhu do pruhu. 

Hustota lidí pospíchajících po ulicích postupně klesala, řekla bych dokonce přímo úměrně se zvyšující se vzdáleností od centra. Otočila jsem se za sebe, a vzápětí odbočila na menší silničku překvapena radostným vědomím, že za mnou není žádné auto. Prokličkovala jsem zabahněným parkem, slepými uličkami s průjezdy jenom pro kola, až jsem stanula v prostorné ulici chráněné starobylými, rozložitými listnatými stromy. Nedocházelo mi, jak někdo, kdo bydlí v obrovském domě se skoro miliardovou hodnotou, může trávit čas prodáváním mixéru za pět liber. 

,,I’m here, but cannot find you,’' volám panu prodejci po doražení na místo určení. Byla jsem ráda, že mi sám vstřícně nabídnul, že mě bude navigovat, už když mi posílal adresu, a tomuto příslibu také dostál. V minutě jsem ho uviděla, jak stojí před domem a mává - a nemohla jsem se ubránit překvapení. Soudě podle frekvence jeho odpovědí na moje maily, usoudila jsem předčasně, že se jedná o mladého člověka, byť podle hlasu už docela vyzrálého. Napsal mi, že je ‘home based’, což neznamenalo - jak jsem si to vysvětlovala já - že je digitálním nomádem pracujícím z pohodlí domova, nýbrž že je jednoduše v důchodu. 

Jediná odbočka způsobila, že jsem se octla zpátky mezi domky, ve kterých žili lidi, kteří neměli vrátné a vyplatilo se jim prodávat nepotřebné věci za pár liber. U cihlového bungalovu stálo vyleštěné staré auto, na kterém ani oříškově hnědá barva nepůsobila zašle, a zabíralo tak asi polovinu přední zahrádky. Procházejíce chatrnou dřevěnou brankou, bělovlasý dědeček se mnou prohodil pár slov a ukázal mi, kam si opřít kolo. Zatímco zmizel v domě pro mixér, přemýšlela jsem, proč ho prodává. Možná se mu už třesou ruce, když mixuje. Nebo - že by mu odešla manželka, která jediná v domě mixér používala? S pohledem na ženské kabáty na věšáku jsem myšlenku zaplašila. Za chvíli se vynořil s hledanou věcičkou v ruce a zeptal se, jestli ho má zapojit do zásuvky. Nechtěla jsem, aby se kvůli tomu ohýbal. 

Odrazila jsem se s domkem za zády a mixérem na zádech a uvědomila si, jak mi tenhle drobný stařík v pár větách a gestech dal zakusit víc lidskosti, než dohromady všichni studenti, kteří málem nezvedli oči, když jsem si sedala k jejich stolům v knihovně. Nechtělo se mi poslouchat podcast o korejské válce, když jsem projížděla ulicemi zosobňujícími klid. Nechtělo se mi dokonce ani zapínat navigaci. Chtělo se mi jet pomalu, nedbajíc na déšť, ujíždět přibližně správným směrem, ale přitom tak trochu oddalovat návrat do centra. Za okny byly vidět velké knihovny, útulné kuchyně, a lákavé výlohy. Vzpomínala jsem na starého pána, jak proběhal chudák celý byt, než našel dost drobných, aby mi mohl vrátit na bankovku, kterou jsem byla líná rozměnit. Uvědomila jsem si, jak mi v okolí univerzity chybí staří lidé a chodci, kteří by chodili pomalu a bez sluchátek. 

Špatně jsem odbočila a přede mnou se vynořilo zapadlé Muzeum pošty. Bylo vidět rodiče a děti, jak se chodí dívat na stará pošťácká kola, vláčky a spřežení, a všechny je to baví. Uvědomila jsem si - ne poprvé - jak mi na kampusu chybí děti. A co víc: rodiče, kteří by měli čas jít s dítětem do muzea.

Stačilo párkrát šlápnout, a z neznáma jsem se vynořila ve spleti dobře známých ulic, které spojovaly univerzitní štítky na dveřích různorodých domů. Kromě toho byly charakteristické pospíchajícími studenty, kteří za chůze buď jedli, nebo kontrolovali čas rozmáchlým pohledem na velký ciferník svých náramkových hodinek. Bylo sice páteční odpoledne, ale všichni měli dost plánů, schůzek a povinností. 

Vylovila jsem svůj staronový tyčový mixérek z batohu, aby se připojil k hrncům, které jsem koupila od milé slečny v osmém patře paneláku, žehličce, kterou mi předala snědá Švýcarka na Oxford Street, a pár dalším věcem, z nichž každá má svůj příběh - příběh člověka, který ji nechtěl vyhodit do (elektro)odpadu, a nevadilo mu vylézt z domu a prodat ji cizinci. 

Na okně mi stála dýně, a usměvavě se šklebila, protože netušila, že brzo už tam nebude. Ale já jsem měla stejně dobrou náladu, jako když jsem ji dekorovala.