-Is this train to Durham? 

-Yes. Goes Durham, dannit? obrátil se mladík na kolegu v Barnsley accentu. Nastoupila jsem a neřešila, kde mam místenku. Človek, k jehož stolku z kvalitního dřeva jsem si přisedla, s úsměvem vzhlédl od novin a usmál se na mě. Odjížděla jsem z Leedsu, který jsem ještě před pár hodinami považovala za ne zas tak hezkou zastávku na cestě, a který mě nabil radosti z lidskosti a vřelosti místních. Jedu do Durhamu, dál na sever - vyzbrojena růžovou hot water bottle, kterou tam chci podarovat svou hostitelku, a v tašce s právě nakoupenými šaty v černostříbrných barvách severské noci a dlouhými rukávy, aby me ruce v vysokostropých síních nezebaly. 

Zatímco Leeds měl nádraží skoro ve frankfurtském stylu, s desítkami nástupišť, v Durhamu byla nástupiště jen dvě. Jedno vítající vlaky ze severu, druhé z jihu. Přijela jsem na to druhé, ale vzápětí vybíhám schody na první, protože tam zrovna stojí k odjezdu připravený vlak směrem londýnský Kings Cross. Chtěla jsem zastihnout kamarádku, ktera byla u tu byla stejně jako já na návštěvě, aby mohla načerpat síly vrátit se do hlučného a vše-pohlcujícího Londýna, a tak jsme se Sofií, která už mě stihla vřele přivítat, vyběhly vlaku naproti. 

Ve své dobrosrdečnosti výpravčí málem zastavil rozjíždějící vlak, abych ho stihla. Já jsem přitom chtěla jenom zaťukat na okno, za kterým se na na mě dobře známá tvář odpočatě zazubila, a její pohled říkal: Užij si Durham. 

Most, po kterém Sofie chodí každé ráno do školy

 

Vzaly jsme si taxík, ale bylo to úplně obyčejné auto. Podivila jsem se, jak je městečko rozlehlé. Znala jsem univerzitu Harryho Pottera a slavnou katedrálu z prospektů, ale zapomněla jsem, že okolo se rozprostírají desítky řadovek obyčejných lidí, kteří se sice na Harryho Pottera rádi dívají, ale na durhamskou univerzitu se možná ani nehlásili. 

Sofiin domeček, který sdílí s dalšíma dvěma studentkami, mě okamžitě okouzlil. Na stěnách visí obrazy královen a králů, kterých si asi majitelé domku museli značně vážit. Schody trochu zavrzaly, a připadala jsem si jako u babičky na prázdninách  - daleko od Londýna, a se hostitelkou, která mě zahrnula vším, co jsem potřebovala, od čaje až po povlečenou postel, a - před ní - nebo spíš nad ní - malým překvapením. 

,,Jdeš se se mnou dívat na hvězdy? Naše Star-gazing Society dneska pozoruje padající [odborný termín, který jsem zapomněla].” Díky obrovským střešním oknům stačilo natáhnout se na zem, a dívat se nahoru. Na nebi mi nechyběly siluety mrakodrapů, ani světla letadel. Vzpomínala jsem, jak jsem naposledy viděla padat hvězdu, ale to je jiný příběh. Vyprávěla jsem ho Sofii, jako ještě spoustu dalších věcí, a durhamské hvězdy trpělivě naslouchaly. Nepotřebovala jsem, aby nějaká z nich spadla, protože už jenom tím, že jsem si toho večera připomněla jejich existenci - existenci něčeho tak neproniknutelného a opomíjeného jako vzdálená hvězda -  byla jsem zase o něco šťastnější.