Potěžkávám v ruce lehoučkou knížku s vzorem prostovlasé princezny vpletené do jakési nachové vinuté rostliny na obálce. Prolistovávám ji a představuju si, jak asi hra musí vypadat na jevišti. Sem tam mě zaujme slovíčko, jehož kořen, příponu, zvuk znám. Většinou to jsou členy, drobná slovíčka, která mají moc převrátit celou větu do záporu, přípony určující místo a/nebo pohyb. Ale nejvtipnější mi přijde, že pořád nevím, jakou knížku jsem si to koupila. Rozuměla jsem totiž jenom slovu Shakespeare. 

***

Chodila jsem okolo toho obchůdku dlouho, ale nikdy nebyl otevřený. Přesto jsem byla ráda, že tam byl. Zapadnutý mezi omšelými šedivými karlínskými činžáky. Chodila jsem tudy tak jednou za dva měsíce, o sobotních ránech, přesněji okolo deváté, kdy mě čekal den diskuzí a přednášek na Summitu. Zpátky jsem už nikdy nešla sama, ale většinou ve skupině studentů v šatech nebo oblecích, kteří horlivě diskutovali o politice. Tentokrát jsem kamarády zabrané do globálních otázek přerušila upozorněním na hezké motýlky ve výloze. Usmáli se, ale nevypadali, že by si jeden chtěli koupit. Měli asi už svoje, které nemusely chytat prach za ušmudlanou výlohou, ale cestovaly s nimi z konferencí na stáže, recepce a networkingy.

***

Trochu mě svrbí prsty. Mohla bych v pár kliknutích zjistit, jakou hru držím v ruce. Kam patří všechny ty postavy, do jejichž úst byla vložena mně nesrozumitelná, vznešená slova? Nebudu si to googlit. Nechám knížku na poličce, budu se na ni dívat. Název psaný zastaralým psacím písmem se mi bude postupně vrývat do paměti, a jednou… možná za pár měsíců, ale může to být vlastně kdykoliv, se na hodině nebo při dělání úkolů dozvím význam části slova - možná to bude přes nějakou vzdálenou asociaci, možná přímým překladem jiného kontextu - pochopím, jakou knížku jsem si dneska odnesla z antikvariátu.

 

***

Sprintovala jsem dobře známým podchodem, počítaje nástupiště, a po několikáté jsem se ptala, proč můj vlak musí jezdit až ze sedmého, na kterém věčně nefungovaly eskalátory, a které bylo nepříjemně daleko. Hluboce jsem vydechla rozhořčení a rozkašlala se jako po osmistovce. Nevadí, za půl hodiny jede další. Asi to tak mělo být: neměla z Prahy odjet, aniž bych uskutečnila to, co jsem roky toužila učinit. Přece jen to byl nikam nezapsaný, postranní cíl dnešního výletu, a oblíbený tok mých myšlenek v posledních dnech: až bude po všech zkouškách, budu moct překročit práh toho malého obchůdku s motýlkama - rozeznít zvonek na dveřích - užít si pečlivé vybírání - a odejít s úsměvem a hezkým dárkem. 

***

Moderátor: ,,Viděl jste někdy inscenaci, tu samou, tady v Praze a v Maďarsku? V čem je rozdíl?”

AH: ,,[...] Mám jenom takové povědomí...že herci, nebo herectví, v Maďarsku, je možná poněkud živější a expresivnější. Myslím si, že je to dáno povahou ..”

Moderátor: ,,temperamentem?”

AH:,,temperamentem - přesně tak - toho národa.”

odpovídá se smíchem maďarský tlumočník a překladatel do češtiny András Halász v zajímavém rozhovoru zohledňujícím jeho zkušenosti v divadelním prostředí. 

Prolistovávám knížkou a přemýšlím, jak asi vypadá takové divadlo - színház - v Budapešti. 1. SZÍN, 2. SZÍN stojí u jednotlivých dějství, čili doslova obrazů, barev. Ale já pořád nevím, co se v nich děje….

***

- Pro koho ho máte, slečno? Pro milého, nebo pro tatínka?

- Ani jedno. Pro mého dějepisáře. 

- To je dobře, že si tak vážíte pana učitele - to tak má být. Máte ráda dějepis?

Přikývla jsem. Postarší tmavovlasý pán překypoval nadšením, že někdo projevil zájem o jeho obchůdek. Vysvětlil mi, že brzo ho bude muset zavřít, protože sem nechodí dost lidí, a přesune se zpátky do země, odkud kdysi přišel. Nepoznala bych to, mluvil skvěle česky. S trochu veselou intonací, to je pravda. 

Za chvíli se dozvěděl všechno. Že jsem včera odmaturovala, že jdu studovat do Londýna. Vybrala jsem oboustranného motýlka, který do sbírky na vkus náročného pana učitele určitě zapadne, a byla jsem na odchodu. 

-Slečno, můžu Vám políbit ruku? Já Vám něco řeknu: já jsem totiž maďarskej baron.

***

Seděly jsme v bytě přeplněném knížkami - dvě studentky a maďarská lingvistka, naše profesorka. Zatímco nám odešla udělat čaj a kafe, zvědavě jsem se porozhlédla po knížkách, po kterých jsem v posledních několika hodinách potajmu pokukovala. Spoustu jich bylo maďarsky a anglicky, ale byly tu i řecké a francouzské. Nechyběly slovníky. Nemůžu zaručit, že tam někde nebyla učebnice češtiny, protože ani ta naší hostitelce není cizí. 

Dnes to nerozluštíš, nauč se čekat, říkám si. A jdu založit svou první maďarskou knížku do poličky, která je jen chabou studentskou náhražkou knihovničky. Zasunu ji vedle knížky, v níž stojí: Beth, k její cestě na Západ. Ten, kdo mi napsal toto věnování, se jistě nenadál, že v Londýně budu pronikat do jazyků a reálií střední, spíše než západní Evropy.

***

Nevím, opravdu nevím, jestli řekl maďarskej, rumunskej, chorvatskej, nebo něco podobného. Bylo mi to docela jedno, protože tehdy jsem neplánovala, že k nějakému z těch jazyků kdy budu mít bližší vztah. Možná to byl jen Baron Prášil, který měl obzvlášť dobrou náladu z utržené tržby. To se asi nikdy nedozvím, leda bych do obchůdku - kdoví jestli tam ještě je - znovu zašla... Ale nějak tomu žoviálnímu dědečkovi věřím. Už jenom proto, že Maďaři mají skutečně jako jeden z donedávna (tedy přibližně do jeho generace) používaných pozdravů: Rukulíbám.

***

Szentivánéji álom. Těším se, až si ji - za mnoho měsíců či let - přečtu. 

***

Kezét csokolóm. A sklonil se k mé ruce. 

 

Zvoneček vesele zacinkal, protože jsem vzala za kliku obchůdku, a protože příběh, který ve mně dosud nepřestal vyvolávat úsměv, právě skončil.