Tak jsme tady. Francouzi zjevně ožili, mně to bylo jedno. Nebyla jsem ještě doma. Vyklopýtala jsem ospale z letadla a přemýšlela, co s volným dnem. Prvním krokem bylo sundat si svetr, protože sluníčko svítilo, jako by mi chtělo vynahradit všechny londýnské deště. A pak, přece jen ještě, zkontrolovat, jestli můžu jet vlakem, na který jsem si dávno koupila jízdenku. Supprimé, kazí mi stávky plány. To byl zase nápad, říkám si. Když jsem někdy koncem září seděla nad nákupem vánočních letenek, nabídka ušetřit pár stovek přestupem s devítihodinovou prodlevou v Marseille nezněla vůbec špatně. 

Jako obvykle, i dnes pomohlo dostat se nad věc. Letadla se Marseille Provence Aeroport snášejí doslova do moře - na úzký proužek přistávací dráhy uprostřed azurové modře. Pozorovala jsem tu malebnost z okýnka, a tak netrvalo dlouho, abych si utáhla popruhy na batohu a vyrazila s mapou v mobilu za vůní slané vody, byť se tak bez vlaku nedostanu do Marseille, ale jenom do vesničky Vitrolles. 

Ve vánočním svetru jsem se cestou domů octla na břehu moře

Sedím na kamínkách, máchám si nohy ve vodě, a přijde mi hrozně vtipné, že tohle jsou jakési předvánoční prázdniny, které mi spadly z nebe jako dárek - den navíc na to, načerpat sílu na všechna znovushledání v Čechách. Jasně žhnoucí sluníčko mě vytrhlo ze všech starostí, jako bych se na den octla v nějakém snu, kde se předvánoční úzkosti, plány a mraky rozplynou. Dalo by se tu sedět dlouho, ale nad městečkem vyzývavě ční stará citadela, a tak se překonávám a s mnoha přestávkami si to šinu nahoru. Ve Vitrolles je mrtvo, což je přesně to, co student z Londýna potřebuje. Můžu se na cestě jen tak posadit na zídku a přemýšlet nad vším a ničím, poslouchat samotu, poslouchat písničky, poslouchat tenhle text, jak se mi formuje v hlavě. 

 

Dobýt pevnost nakonec není tak těžké. Na vrchu si vzpomenu, že mám v batohu chválící vlajku v barvě moře, a tak ji zvednu a nechávám vlát ve větru, zatímco mi v uších zní o křídlech orlů a hlasu kamenů. Obě heartbeatovské písničky jako by byla složeny pro tuto chvíli. Beze spěchu se šourám dolů, vystavuju tvář Slunci, a vyzkouším, jestli v nějakém z omšelých obchůdků neberou kartu. 

Pohled z pevnosti nad Vitrolles

Po několika hodinách se nechávám uchozená chodidla vydechnout ve slané vodě, dokud se přece jen nevynoří mráček a mně nezačne foukat na záda. Jak zpětně vidím, počasí zchladlo ve správnou chvíli právě proto, aby mě ještě víc zahřálo. Jak tak opouštím pohodlný vysezený důlek na pláži, abych se napojila na hlavní - Ptačí - cestu, která lemuje kamínkové pláže v krásné chráněné oblasti, osloví mě milý postarší pán. Nerozumím mu hned, ale je trpělivý, a tak se za chvíli s ním i jeho manželkou bavím o Evropě, mých studiích, Marseille, vzácných ptácích okolo, jejich dcerách a nejvíc o cestování. Nepřekvapuje mě, že důchodci znají a obdivují Prahu, ale když dodávají, že je celkově zajímá východní Evropa a milují kromě Prahy i Budapešť, Bukurešť a Krakov, roztahuje se mi úsměv a ráda odpovídám, že studuju s francouzštinou i maďarštinou. Na to starý pán ani nemrkne, jako by (správně) naprosto chápal, že se mladý člověk může zamilovat do maďarštiny. Vyprávějí mi pak ještě o svých toulkách Íránem, Uzbekistánem i rádi připojují příběhy svých známých a dětí. Poté co mě doprovodí na cestu k letišti, řekne starý pán: Mademoiselle, a musíme se rozloučit. Podáváme si ruce a na přání obou manželů fotíme selfíčko. Dlouho pak sleduji modrou a oranžovou bundu, jak se procházejí po Ptačí cestě jako dvě barevné tečky, které mi rozzářily už tak nečekaný slunečný den ve Vitrolles.  

 

Vitrolles Aeroport Marseille je nejkrásnější letiště, jaké znám, a jaké si i dokážu představit. Obklopené zálivy průsvitné azurové vody, ve které se sice nesmí koupat, ale zato v ní plavou labutě, nalezlo klid, který většině letišť chybí. Ležím na kamíncích a pozoruji dosedající letadlo, o němž vím, že za pár hodin poveze mě - ale trochu jinou, než jaká jsem sem ráno dorazila z Londýna. S mořskou solí ve vlasech, puchýřích po menší túře v zimních botech, kytičkou francouzských květů a hlavně - nově nabytou silou učit se francouzsky a užít si chvílemi společensky náročné Vánoce v Čechách.