Je 15. prosinec, skoro přesně měsíc od toho, co jsem letěla domů naposledy. A přesto mám pocit, jako bych stála na jiném letišti. Daleko před kontrolami se tvoří husté řady, cestují celé rodiny, malé děti, většinou neBrité. Pozoruju ten mumraj a napadne mě, že snad jinak by to ani vypadat nemohlo, kdyby Augustus dneska vyhlásil sčítání lidu. Nezapomeňte, že vaše sněžítka musí mít maximálně 100 ml! varuje mě vánoční plakátek. A za chvíli se další ptá, jestli náhodou v příručním zavazadle nemám crackery. Ok, tehdy se každý dopravoval sám a tím pádem mu podmínky přepravy nediktovaly složité osnovy leteckých společností, i když s oslem byly možná srovnatelně nečitelné. 

V listopadu už ceny za letenky dosahují tisíců, a tak jsem ráda, že tu svoji mám od září koupenou. Kamarádi, kteří s nákupem počkali, nakonec cestují třeba dvacet hodin autobusem, aby pár tisíc ušetřili. Nikdo z nás ale ani na minutu nezvažuje zůstat v Londýně. Z naší třídy němčiny cestuji nejkratší dobu - ostatní letí sice přímým, zato dvanáctihodinovým letem do Japonska nebo do Číny, a učitel cestuje do Hamburgu vlakem přes Belgii. Stejně jako při Ježíšově narození ale putujeme každý tam, kam patříme, a nemůžeme si jen tak říct, že tomu bude jinak.

Zdroj: http://www.adsadvance.co.uk/stansted-airport-february-traffic-up-1-4-.html

Poutní, putovní rozměr Vánoc se mi poodkryl až životem v cizině. Najednou je to svátek, kdy sice necestujeme na jedno místo, jakousi křesťanskou Meccu, ale přesto máme všichni stejný cíl. Betlémy máme ve svých domovech, kam míříme, ať je to dvacet kilometrů, nebo - v mém případě - tisíc mil. Je to jen další instance toho, jak křesťanská tradice dokáže zakořeňovat lidi tam, kam patří. 

Proto když vidím obrázek implikující, že bez uprchlíků by nebyl Betlém, přemýšlím, kdo je vlastně z postaviček v Betlémě uprchlík. Josef, který uposlechl rozkazu panovníka, aby se vrátil do místa svého bydliště? Pastýři, kteří místo aby hledali lépe placenou práci, setrvali na pastvinách, kde se narodili? Maria, která jako vdaná žena byla včleněna do Josefova rodu, zavázala se povinnostmi, z nichž jednu právě věrným následováním svého muže naplňuje, byť jí to značně kříží plány? Myslím, že spíš než při příchodu do Betléma, migrace Svaté rodiny začala, až když Herodes začal zabíjet děti, a vyhnal tak rodinu do Egypta. Potom už Betlém asi skutečně bohužel vypadal jako na obrázku.  

Zdroj: https://www.facebook.com/168hodin/photos/a.10152415657332260/10156490733262260/?type=3&theater

Uprchlíky (na první pohled) z Marie a Josefa asi dělá hlavně to, že jim byl odepřen azyl. Je to o to bolestivější, že místo pro ně nebylo (ať už fyzicky, či spíš v srdcích místních lidí) v oblasti, kam skutečně patřili, a ne v nějaké libovolné zemi, kterou si zrovna vyvolili kvůli příznivým cenám a teplému podnebí. Pokud by to snad ještě nebylo jasné, nekritizuju tady uprchlíky, ale spíš tzv. nomády. Lidi, kteří jsou na cestách, aniž by k tomu měli důvod. Protože pokud vaše místo někde skutečně je, Bůh se o něj navzdory mínění lidí postará.

Vzpomínám si ještě na jedny hezké Vánoce. Odpoledne jsme naskákali do auta, a jeli do cihlového kostela uprostřed řadovkového sídliště. Po návratu nebyl ani kapr, ani bramborový salát, ani dárky - s těmi jsme se v duchu místních rozhodli počkat na 25. ráno, kdy jsme pak jako o správném Boxing Day chodili za sousedy a oni za námi, abychom si popřáli krásné svátky a vyměnili dobroty. Zavolali jsme ‘domů’ babičkám, ale moje ‘doma’  bylo tady v severní Anglii. Měla jsem tu všechny - sourozence, se kterými jsme se smáli nevkusně blikajícím stromečkům za okny Yorkshiřanů, mamku, která nám na malý keyboard zahrála pár koled (pamatuju si Good King Wenceslas) a taťku, se kterým jsme na půlnoční vyrazili do krásného anglikánského kostela přímo za naším plotem. Nepamatuju si, že bychom let domů na Vánoce nějak dlouze zvažovali, nebo ho naopak litovali. Kdyby mi někdo řekl, že jsme slavili Vánoce v cizí zemi, kam jsme nepatřili, nehádala bych se. Ale věděla bych, že nikde jinde na světě jsem v ten rok nemohla být tak na svém místě jako na malé samotě u anglikánského kostela, s rodinou, a v místech, kde jsem žila svůj dennodenní život, z něhož by let do přátelského Česka byl jenom rozptylujícím únikem.

Dříve, než začne příští Advent - dříve, než začnou zase raketově stoupat ceny letenek, může se každý zamyslet, kde bude mít v následující prosinec své místo: pro pár z nás to může být daleko od vlasti s někým blízkým, ale dost často, po méně či více náročné cestě, prostě tam, odkud jsme. Mezinárodní anonymní metropole jako Londýn se najednou vylidní (v rámci možností, protože Londýn není nikdy prázdný), a ti, kteří spolu seděli před týdnem ve stejné učebně, budou najednou doma na Filipínách, v Hongkongu, Rumunsku a Čechách - a v každém z těch míst jsme a budeme právě proto, že tam jsme nepostradatelní. A tak fronta na Stanstedu může být jenom moderní verzí úmorné, ale navzdory všem uhlíkovým stopám v mých očích velice smysluplné cesty do Betléma, který představuje nejlepší příklad nenáhodného místa v dějinách a na světě. A uprchlíci? Přeji nám svět bez Herodů, kteří by ze strachu vyháněli lidi z jejich vlasti. A když přece jen musíme odejít, kéž směřujeme poslušně tam, kde nám anděl připraví místo, a nemusíme bloudit nazdařbůh po světě.