Moudré oči monarchy zářily do tmy jako vybroušené drahokamy, ne a ne se zavřít. Neviděly už sice ve tmě bohatě štukovaný stop, který jindy za denního světla hravě prosvítal lehoučkými nebesy, zato se však před nimi zobrazovaly tváře lidí, o které se bály a strachovaly.  Na stěnu se zpoza závěsu, který schválně zůstal poodhrnutý, promítaly venkovní stíny. Byla jasná noc, protože stejně jako už několik dnů, nebylo mraků, z nichž by pršelo. Panovalo ticho. 

Přes den vládlo rozpačitým situacím, kdy se - po pochválení počasí - nechtělo stočit konverzaci na ošemetné téma. Vládlo v médiích, která pečlivě vyčkávala s oznamem úmrtí někoho nepohodlného. A vládlo teď v noci - kdy jako vedro, přes den ubíjející, konečně začalo být snesitelné. 

Nebyl to lehký týden. Přežila v něm autora England: An Elegy. Posledního syna autora Silmarillionu. Přežila pečlivě volená slova své rodiny, která se rodinou už nechtěla zvát.  

Jediné, co by dlouho nepřežila, by byl odchod člověka, který - jako už víc než dvě desetitisíce nocí - i dnes soptivě oddechoval po jejím boku. 

Dožila se věků, kdy učitel dějepisu jako jeden z mála Britů v londýnské třídě mimochodem utrousil, že Británie by se měla stát republikou. Věků, kdy studenti po celém světě prokrastinovali sledováním jejího domnělého osobního života ve stále vycházejícím seriálu. Věku, kdy si prostě nemohla nepovzdychnout, že nemá nárok na důchod, nebo dokonce emeritní poodstoupení ze scény. Neměla ale nejmenší chuti dovolávat se práva placeného odpočinku jako zástupy francouzských důchodců ve věku jejích dětí, kterým vyhlídka na třeba jen patnáct let klidného života v pobřežních letoviscích nestačila. Po klidném důchodu nikdy příliš netoužila, chtěla jen, aby byl mír a stabilita v zemi. 

A tak ani na okamžik nezapochybovala, že některá z těch starostí, kvůli kterým jí dávno zbělely vlasy a kvůli kterým už zase nemohla spát, nemá smysl. Oči monarchy se zaleskly, jako drahokamy, jako drahokamy na růženci - který se koneckonců v Anglican High Church taky vyskytuje...