Značková zdobná krabička se pyšně zaleskla, když jsem pro ni hmátla do na konci týdne vyprázdněné poličky. Dostala jsem ji jako dárek, a právě proto se ráda nadouvala barevnými ornamenty, které chránily ještě dražší obsah. I když už jsem si odebrala dost čajových lístků, malá kovová poklička zůstala odklopená. Frustrovaně jsem přehrabávala lístky čaje a vybírala malé žluté hvězdičky z bílé čokolády. 

Byly tak malé, že se mi rozplynuly na jazyku během chvíle. Když si jich dám pár, ani si nemusím čistit zuby.

Poslední hodina. Uniformy se zdály obzvlášť nepohodlné, jak jsme tak seděly s kamarádkou v poslední lavici o hodině matematiky - a jako obvykle kecaly. Říkala, že jsou dneska volby, a hned mě zajímalo, komu fandí. Konzervativcům prý. Měla jsem radost, dodnes nevím proč, protože o politice jsem vůbec nic nevěděla. Byla jsem koneckonců v Británii, a tak se zdálo, že je patřičné, aby tu konzervativci vyhráli. Mr Myers se zahleděl z okna s rukama klasicky překříženýma, a zkoumavým pohledem se zeptal, jestli už máme úlohy hotové. Zatímco jsme se poslušně sklonily ke zlomkům a poměrům, zmrazil obrazovku a chvíli něco hledal na počítači. Vzápětí se na promítací tabuli objevila sympatická tvář Davida Camerona - konzervativci vyhráli! Měla jsem, poprvé a zatím naposledy v životě, pocit, že vyhrála strana, které jsem fandila, a byla jsem ze srdce ráda. Nevěděla jsem, proč David Cameron vyhrál. Byla to poslední hodina.

Hvězdiček tu bylo víc, než se zdálo. Většinou jsem vybrala jednu nebo dvě, zatímco jsem čekala, než mi rychlovarka uvaří vodu na čaj, a užívala jsem si, jak je vyprošťuju z houští tmavého listí, tmy a koření. Byly jím nasáklé, a příjemně sladké. Dneska se mi už voda dávno dovařila, ale pro hvězdičky to byl špatný den - nebo spíš noc. Vybírala jsem stále zručněji jednu za druhou, až jsem se lekla, že mi snad žádná v čaji nezbyde. Zasadila jsem elegantní víčko na své místo, aby skrylo okradený čaj, a šla ukojit svou frustraci nahřátím si hot water bottle.

První hodina. Bavilo mě pozorovat, co má kdo dneska na sobě, protože ve třídě bylo třicet různých outfitů, vítaná změna proti uniformám. Jejich nositelé ani nedutali, kvinta asi ještě spala, byl koneckonců neoblíbený dějepis, a navíc páteční ráno. Zatímco jsme si balili věci do tašek, zvýšila ještě profesorka hlas. Jestlipak sledujete, jak ti Britové právě volí v referendu? Probudila jsem se. Několik spolužáků a spolužaček významně přikývlo, a trochu jsem se zastyděla, že o ničem nevím, protože jsem koneckonců ještě donedávna v Británii žila. Politika mě obvykle moc nezajímala, ale teď jsem začala rychle googlit, o co jde. Věděla jsem, že se do Anglie chci za pár let vrátit. Z výsledků jsem si uvědomila, že se něco děje - a vryla jsem si okamžik do paměti víc než jakékoliv datum, které jsme se v dějepisu učili. Myslím, že ten den bylo 23. června. Byla teprve první hodina. 

Čaj už se mi dávno vylouhoval, a byl hořký jako obvykle, nebyly v něm stopy po čokoládových hvězdičkách. Vadilo mi, jak se všechno politicizovalo. Byly například spekulace, že Královna schválně zvolila hvězdičkovou brož na modrých šatech při novoročním projevu. I hvězdičky v mém čaji mi něco připomínaly, a nenáviděla jsem je za to. Vzala jsem si tedy ještě pár - vlastně docela dost - myslím, že jsem jich snědla tak třeba dvacet sedm. 

Bylo jasné říjnové sobotní odpoledne a protože jsem si úkoly stihla udělat přes týden, mohla jsem si o víkendu konečně trochu užít Londýna. Po chvíli váhání mezi parkem a galerií jsem zvolila druhou možnost, šly tam totiž zrovna kamarádky. Na Trafalgaru se nám naskytl zajímavý pohled: hlučný dav se valil silnicí, přes přechod se zeleně svítícím symbolem manželství osob stejného pohlaví místo zeleného panáčka, valil se dál, hluboko pod Nelsonem, ani nevím kam. Byly tam hloučky ovinuté hvězdičkovými vlajkami i shluky v červenomodrých cylindrech. Děti měly roztomilé kostýmky a někdo si dokonce na hlavu vsadil svatozář z evropských hvězd. Stála jsem v prosluněném dni u zábradlí, kde ostatní pózovaly s Nelsonem, jako by dav pod ním neexistoval, nějak zdrcená a rozpolcená, protože jsem znala lidi pro i proti, a protože jsem o víkendu nechtěla přemýšlet o politice, ale v klidu kontemplovat obrazy v galerii. To mi nebylo dopřáno. Mobil mi ohlásil, že na Trafalgaru je milión lidí. Nebo to bylo půl miliónu? 

V Londýně nejsou vidět hvězdy.