בית‎‎ The Blog of Beth בית

Povím vám, milé děti i dospělí, příběh. Řekla bych pohádku, ale je to příběh pravdivý, příběh, který je tak pohádkový, až je neuvěřitelný. 

K povídání příběhu je třeba ovládnout jazyk. Stejně tak k vyslechnutí příběhu - k naslouchání člověku, který jej vypráví. Neuměla jsem jazyk, kterým mluvil ten, jenž mi tento příběh vyprávěl. A tak jsem naslouchala jeho mateřštině, ve které si tolik potřeboval zamluvit, visela jsem na rtech svého učitele, ale nezapisovala jsem si, co říkal, leda do paměti.

Povídal mi o Dakaru. O tom, jak po škole chodil jako kluk bos po písčitých plážích, když tam ještě nebyla letoviska, střediska, bary, hluk a turisté jako dnes, a jak každou středu dostali odpoledne volno, aby se celá škola mohla zapojit do sportovních her. 

Vyprávěl mi, jak maturoval. Tvrdě se učil, aby složil zkoušky z půltuctu předmětů, ale byl na biflování se zvyklý - učil se odmala nazpaměť verše Koránu, které mu zůstaly v hlavě dodnes. Obzvlášť dějepis a zeměpis byl náročný. Učil se nejen o zemích svého kontinentu, ale i o zemích nepatrných a dalekých, a tak se stalo, že si u zkoušky vylosoval Pražské jaro. 

,,Printemps de Prague? Vraiment?"

,,Vraiment."

Vyprávěl mi o svých sourozencích, jak žili někteří ve Francii, jiní v Kanadě, a všichni byli hrozně bohatí. On sám zůstával v zapadlé české vesničce, kde suploval všechny možné předměty, dohlížel, aby se studenti o tělocviku neutopili v bazénu a vedl kroužek fotbalu. Napsal si taky kroužek francouzské konverzace, ale nikdo na něj nechodil, a tak jsme o úterních odpolednech sedávali v hale kolejí, kde jsem poslouchala příběhy o senegalských fotbalových hřištích a mešitách a zaujatě přikyvovala, zatímco vypravěč u toho ještě stíhal zdravit děti, které chodily ze školy na koleje, a všichni ho znali a všichni mu tykali. Ahoj Brave! volaly na něj děti zdaleka (čti [brejve]). 

,,Hele, víš ty, že on je prej syn nějakýho senegalskýho krále?" sdělovala mi zas nějaký drb vševědoucí spolužačka. Nevěřila jsem jí. Nevím ani, jestli Senegal má krále. Vím jen, že má zkorumpované politiky. 

,,J’ai vu une… inauguration au Senegal … hier" dokázala jsem po čase říct, a Brave se rozpovídal, protože právě inaugurovaného prezidenta osobně znal. Poslouchala jsem složitou francouzštinu, ze které vysvítalo, že ho skutečně potkával, protože bydleli na stejném náměstí, ale nikdy by neřekl, že z něj bude politik. Tehdy jsem si vzpomněla na báchorku o senegalském králi a na vysokou kvalitu vzdělání, které se Bravovi dostalo.

Jednou dávali mistrovství světa ve fotbalu, takže hodina musela být zrušena. V kolejní hale visela i obrazovka, a když na ní zrovna běhalo mužstvo Senegalo, ukazoval mi Brave své staré známé, povídal mi, kdo z nich tragicky umřel, a s kým si ještě píše na facebooku, a jak to bylo skvělé, když spolu cestovali a reprezentovali Senegal, což demonstroval i fotkami na svém iPadu. 

Na jedné z posledních hodin, které jsem ještě před maturitou stihla, se Brave šel postavit k oknu, aby si něco vyfotil - rychle, než zapadne Slunce. Škola už několik měsíců prodělávala rozsáhlou přestavbu, a zídka, na kterou studenti kdysi vymozaikovali své oblíbené budovy z celého světa, postupně podlehávala tlaku sbíječek a hroutila se v tisíce malých kamínků, aby na jejím místě mohla vzniknout nová jídelna. K dnešnímu večeru tu zůstal do tmy a zimy trčet jen jediný úsek zdi, který nejpozději zítra ráno bude zbořen také. Byla na něm mozaiková mešita.  

Nikde jinde není mešita na kraji moře, nestavěly se tak. (Důvod jsem nerozuměla, ale říkal ho také). Vykreslil mi před očima obraz slunečného Dakaru, kde na malém prostranství jen pár set metrů od moře zelo místo, když tam ještě jako malý chodil. Potom někdo měl sen, ve kterém mu bylo řečeno, ať na tom místě postaví mešitu - vznikla tak mešita vyšší a modernější než jiné, zato krásná a vyhlížející na moře. Jako maják ukazující poutníkům cestu, chtěla jsem doplnit, ale neměla jsem na to francouzštinu. Když se před třinácti lety zdobila zídka, Brave navrhl vytvořit z barevných kamínků vedle Eifelovky, Tower Bridge, Kolosea a dalších slavných staveb také svoji milovanou mešitu. Vyfotil si ji, jak tam tak v houstnoucí tmě jediná vydržela mezi sutinami a ruinami a pak jsme pokračovali v hodině. 

Hm, takhle se učit francouzštinu je nanic. Jsou mnohem efektivnější metody, chce to mít gramatiku, učit se slovíčka, psát. 

Nemohla jsem kamarádce odporovat, sama jsem s ní souhlasila. A přece bych za nic nevyměnila hodiny francouzské konverzace se senegalským princem, jehož život pro mě zůstává stejným tajemstvím jako francouzská gramatika, a čím víc na něj vzpomínám, tím víc tuším, jak výjimečným byl. 

***

Říkáte, že ještě chcete princeznu, aby to skutečně bylo pohádkové? Ano, byl ženatý, naučil se kvůli manželce obstojně česky, děti od něj pochytily naopak francouzštinu, ale nikdy nepochopily, jaké to je, učit se nazpaměť verše Koránu, vstávat za volání muezzinů, a běžet po prosluněné pláži tak daleko, až z ní člověk uteče do zasněžené vesničky, kde se ho nikdo neptá, proč je senegalská politika tak zkorumpovaná a kolik vydělává reprezentant ve fotbale. Malé děti se ho ptaly, proč není bílý, policisté před pražskou mešitou, jestli v tašce nemá výbušninu, když se šel modlit, a já se dodnes ptám, jak dokázal vydržet tolik let v uzavřeném areálu školy, kde na něj zdálky děti volaly: Ahoj, Brave!, i když ho vůbec neznaly, a on se usmíval, i když měl kroužek fotbalu pro zlobivé sedmileté kluky do šesti do večera.