בית‎‎ The Blog of Beth בית

(V češtině mi už nějak nejde psát - proč, to pochopíte po dočtení, tak vytahuji jeden textík ze šuplíku).

Ani jsem nedopsala první slovo tohohle blogu, když se zpoza mě ozval hluboký povzdech. Česká vlaječka na mém psacím stole se ve větru na chvíli rozkmitala a pak spadla. Ovanul mě jako duch z pohádky Charlese Dickense, nebo spíš jako vysávající vdech mozkomora z Harryho Pottera. Postavy britské literatury stály na její straně. Otočila jsem se, abych jí viděla do očí. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Kdyby řekl, stejně bychom si nerozuměly, tak měla silný přízvuk, schválně nesrozumitelný, a používala skoro viktoriánskou slovní zásobu, snad aby mi ukázala košatost svého jazyka. Svoji krásu. Rty měla přísně sevřené. A přesto se ptaly: Proč nepíšeš anglicky? Opravdu bylo to poslední, co jsi v angličtině napsala, IB assignmenty a poznámky z přednášek? Seděla zpříma. To, že nevyjadřuji pády, ještě neznamená, že je neznám, jako by říkala. A ty, místo toho, abys to ocenila, a vážila si toho, že aspoň v jedné další řeči kromě své mateřštiny se můžeš místo skloňování učit desítky vzletných, úderných, a celkově výstižných synonym a frází, kterými se psala skutečná literatura, sedíš nad sedmnáctipádovými tabulkami zapadlého primitivního jazyka, kterým mluví deset miliónů lidí. Trávíš hodiny tím, že sníš o tramvajích v Budapešti a cukrárnách ve Vídni, a z Londýna si děláš někdy romantickou, někdy hipsterskou kulisu svých středoevropských toulek. 

Přeháníš, chtěla jsem říct.… Copak nečtu anglické knížky, neraduju se z úzkých schodišť a bílých dřevěných oken a starých knihoven a dvoupatrových autobusů? Vyhrkla jsem a zakuckala se tak černým čajem, ve kterém bylo najednou nějak moc mléka. A nadáváš na nepraktické kohoutky, a zbytečné smalltalky, nefunkční recyklaci a špinavé metro, a nebavíš se se mnou… nikdy! Došlo mi, že žárlí. Nemohla chudák pochopit, jak si zemička, která neměla ani moře, ani kolonie, ani čaj, ani konzervativce na úrovni, mohla získat můj obdiv a pozornost.

Vzala mě za ruku jako Spirit of Christmas Past a octly jsme se mezi uniformovanými dětmi školou povinnými. Seděly na Biologii a pilně psaly zápisky do sešitu z toho, co pan Baddeley říkal. Jen jedno děvče nepsalo. Dolovalo v tašce cosi velmi úporně a odhodlaně, jako by vědělo, že nemůže dojít smyslu, dokud kýžený předmět nenajde. Pak konečně vytáhlo malou modrou knížku: slovníček. Hledání tím ale začalo nanovo. Zpocenými prstíky převracela dívka stránku za stránkou, a pak si pečlivě opsala hledaný termín do sešitu a nepatrně přikývla, jako by jí nalezený význam uspokojil. Neviděla jsem jí do tváře a chtěla jsem jít blíž, ale jindy klidná průvodkyně mě už táhla dál. 

[…]

V poslední třídě všechen hluk ustal, ozývalo se jen škrábání černě píšících propisek na testový papír. Naklonila jsem se nad asi čtrnáctiletou hnědovlásku, která mi byla povědomá. Na chvíli přestala psát, jak to žáci dělávají, když se nad nimi někdo zastaví, a pak - zřejmě když se rozvzpomněla na to, čím chtěla podložit argument – vychrlila z pera citát ze Shakespeara a pokračovala v jeho detailní analýze.

Ze snění mě vytrhly padající knížky na poličce. Jedna mě div neudeřila do hlavy, naštěstí nebyla moc těžká. Byl to Shakespeare. V maďarštině. Čekala jsem, co na to řekne. Ale nic se tentokrát neozvalo. A tak tam seděla, s přísně sevřenými rty, složenýma rukama, svázanými vlasy, modrýma očima v barvě rozbouřeného moře – a zdálo se mi, že v nich vidím kapky deště, který vítr přivanul od Atlantiku až do Londýna.

Chtěla jsem jí vysvětlit, že píšu česky, abych její krásu co nejlépe popsala, ale věděla jsem, že je to neobhajitelné. S každým slovem, každou vazbou, s touhle větou, dál zapadávám do mateřského objetí češtiny, které jsem s radostí svěřila kontrolu nad svou myslí. A tím jsem přestala jsem přemýšlet v angličtině. Mluvila jsem mezinárodní neanglickou angličtinou. A když jsem psala anglicky, byla to akademická, nelidská řeč. Do you really mean that? Řekly jsme obě najednou. Slíbila jsem jí, že přes Vánoce napíšu ten nejlepší příběh, jaký jsem kdy v angličtině napsala. To nebude těžké, poznamenala suše – vždyť jsi jich moc nenapsala. Ale spokojená mě konečně nechala pokračovat v práci a dokonce i klidně snít, tentokrát ještě, v češtině.