Probouzím se a větrné elektrárny za oknem naznačují, že navzdory tomu, co tvrdila kontrola na britsko-francouzských hranicích, německé hranice nemohly být tak úplně zavřené. Atmosféra v autobuse je až na několik extrovertů, kteří permanentně s někým česky či anglicky volají, velice klidná, a řidič nás brzy budí na přestávku pro ranní hygienu. 

Zažívám stejný pocit, jaký je známý snad všem Čechům, co se po dlouhé cestě vrací autem domů. Za určitým bodem tráva najednou není tak zelená jako ta německá, svodidla na dálnicích jsou jaksi oprýskanější, benzinky zapáchavější a zato zadarmo - prostě je poznat, že jsme doma. Chaty se mi začervenají srdíčky, když oznamuju kamarádům, že jsem doma - někteří z nich jsou stále v Londýně a ruší jim lety…., jiní se naopak ze svých domovů v Čechách báli o mně.  

Jak se přibližujeme k Praze, doléhá na nás realita karantény. Slečna o pár řad před námi vede dlouhý telefonát s rodiči, ve kterém si objednává dovoz všeho možného jídla do karantény. Pak důsledně volá své lékařce. Navzdory tomu, že všichni míříme na jedno a to samé místo zvané Karanténa, budou naše životy vypadat za pár hodin značně rozdílně, a budou se také odehrávat po celé republice, tak jako i předtím jsme byli rozesetí po celém Spojeném království. Řidiči velice ohleduplně plánují cestu tak, aby část autobusu stihla cestu posledním vlakem do Olomouce a Ostravy, a za tímto cílem nakonec vynechají přeměřování teploty na hranicích a jedou své vysvobozence vysadit přímo na Hlavní nádraží. Ještě jim otcovsky připomenou, kolik mají minut na přestup. 

Praha je značně vyprázdněná, ale to jí nijak neubralo na kráse. Jako tvář ženy, která poblednutím jenom dala vyniknout karmínovým rtům, i teď prázdnota nábřeží a náměstíček v záři zapadajícího Slunce jenom vypadá romanticky. Všímám si, že víc lidí jede na kole, a - narozdíl od Londýna - téměř všichni nosí roušky. Vyskákáváme na Florenci, a dojímají mě rodiče některých mých spolucestujících, kteří přináší sáček nádherných barevných vyšívaných roušek. Děkuju řidičům a přeju si, abych mohla taky poděkovat ambasádě a MZV, kteří bez mrknutí dopravili desítky převážně studentů přes zavřené hranice a nechtěli po nich ani korunu. 

prázdný Florenc, můj život v kufru a nouzový autobus č. 2

Jedna žena čeká trochu zmateně jinde, před metrem místo před autobusovým nádražím. Kouká do prázdna, a přesto někoho asi vyhlíží, a její ručně šitá rouška, se kterou strávila celé dopoledne, dráždí místního pobudu, co nemá jak si povinnou výbavu obstarat - i přijde k ní a začne na ni provokativně kašlat. Má štěstí, že paní na něj teď nemá čas myslet - zavolám na ni totiž: ,,mami”, a i když se nemůžeme obejmout, vidím, jak jí slzí oči: je ráda, že jsem doma.