Stáhly se mi svaly. Někde hluboko ve mně, dole v podbřišku, se ze mě pokoušely vymáčknout ještě trochu kyslíku - ještě trochu vzduchu, který by poháněl tu nádhernou hru, stále znovu a znovu se proměňující v gradacích a neotřelých opakováních. Já jsem o tom nevěděla. Nevšímala jsem si, jak se moje tělo po dlouhém sezení u počítače postavilo do pozoru, získalo stabilitu, tváře zčervenaly udýchaností, prsty si přestaly naříkat na nedokrvenost. Neviděla jsem nic. 

Přede mnou běhaly noty, ale já je nečetla. Věděla jsem dávno, jak tam stojí a vztahy mezi nimi jako by ani nemohly být jinak. Stály takhle po staletí v tolika výtiscích…. Pohlcená tou vášnivou hrou, ponořila jsem se do vzpomínek a pocitů, které jinak než hudbou nevyjádříte, protože v hudbě vznikly a v hudbě jsou, ani překladatel je do slov nepřepíše. 

Čas přestal existovat, ovládnul ho rytmus, který jako bůh každé notě vyměřil život. Dívala jsem se jeho božským pohledem na noty, které mi prozrazovaly, jak dlouho má tón znít, a byl v tom pokoj, protože životnost každičké noty byla přesně vyměřená a nešlo nikam spěchat ani se zastavovat. Při dlouhých notách jako bych se i já zastavila, ale svaly dál pracovaly, aby vykrášlily tón a oblékly jej do plynulosti a decentní gradace. Přelétla jsem pohledem po pokoji. Ten počítač na stole, kolem kterého se teď soustředilo moje studium i práce, vzdělání i zábava, se zdál být tak směšným v porovnání se skutečným nástrojem. 

Proč jsem strávila tolik let v psaní mailů, a úkolů, čtení a psaní - a přestala jsem hrát? Naučila jsem se vůbec něco? Plnost jediného tónu stačila k tomu, aby ospravedlnila hru na nástroj, naplnění u práce na počítači jako by pořád nepřicházelo. Zato krabice pod postelí byla plná. Prohrabávala jsem se starými notami a užívala si jejich skutečnost, jak byly zpřehýbané, popsané poznámkami z generálek i koncertů, zohýbané kolíčky, které je kdysi přichytávaly v boji s větrem na jarmarcích a polité čajem, který jsem si na zkoušku vařila. Byly poslepované některé izolepou, jiné páskou na malování, a všechny drželo dohromady to největší lepidlo vzpomínek a náklonnosti.

Dřív jsem se moc nestarala, odkud ty noty jsou a co vlastně hraju. Zajímalo mě, který řádek v partituře je můj, a kolik je tam křížků, a ne, kdy noty vznikly, natož proč. Teď jsem z krabice lovila další a další papíry, a nepřestávala se divit tomu, v kolika jsou jazycích. Byla tam němčina, francouzština, latina a jazyk, o jehož existenci jsem až donedávna netušila, totiž jidiš. S údivem a potěšením jsem si uvědomila, že ty roky, kdy jsem na flétnu nehrála, přece jen nebyly k ničemu - zdálo se mi, že se mi otevřely oči, aby zjistily, že skladby mají názvy a já jsem jim dokázala porozumět, a snad je i vyslovit. Uvědomila jsem si, že takový název jako třeba Lorayne Alman svědčí o staletích půtek o sporné území, vypovídá o dějišti nejen vztahů německofrancouzských, nýbrž i o nátuře problémů středoevropských. Z ,,mých”, středoevropských jazyků už chybí jen maďarština, pomyslela jsem si s úsměvem, který se vzápětí roztáhl do rozesmátého šklebu, když mi pod ruku vklouzly noty s nápisem Csardás - Hungary. Vyvěsila jsem si je na nástěnku jako stoprvní důkaz toho, že ani tu maďarštinu se neučím zbytečně. 

Jedny noty ze štosu jsem pak postavila na okno, protože stojan jsem už dávno vyhodila do sběrného odpadu, a s pohledem na město, za kterým zapadalo Slunce, jsem se pustila do hry. S údivem jsem zjistila, že nikdo, ani jazyk, ani prsty, ani celé já, nezapomnělo, jak hrát, ba naopak. Celé tělo se zapojilo, aby napínalo možnosti až po rozsah nástroje. Hrála jsem Pièce de Handel, francouzskou variaci na prusko-britského skladatele - a došlo mi, v jak intimním kontaktu je dechař se svým nástrojem - každý dech, ba i ten přídech, co jsem si tajně dovolila mimo vhodné nádechy, se pozná. V jaké poloze stojíte či sedíte, se taky pozná, v jakém úhlu držíte flétnu - to vše se pozná - a váš dech, vytlačený z toho nespodnějšího, co ve vás je, se silou vůle prodere až nahoru, zpacifikuje se, zelegantní, zformuje krásný tón, prolétne nástrojem, a ten vyroní slzy - čili vaše zkondenzované výdechy, a ty ten nástroj naolejují, a vsáknou se do dřeva spolu s potem prstů. Hrála jsem Pièce de Handel a skoro mi nestačil dech, ale nepřestávala jsem ani na okamžik tisknout rty k nástroji. Lábium vibrovalo radostí i očekáváním, jak se blížil tón na hranici rozsahu, snesitelnosti i náročnosti. S vědomím, že opravdu zapojím celé tělo, jsem vystřelila koleno vzhůru, aby zakrylo tu jedinou dírku, která zbývala otevřená - tu úplně nejspodnější, a pot flétny se na něj otiskl, zatímco z lábia se vydralo čisté fis tři a skladba nabrala nové obrátky. Představovala jsem si další hlasy, jak jsme to kdysi hrávali v kvartetu, jak jsem byla malá a nosila na koncerty tmavomodré šaty a cvičila každý den a nevěděla, že existuje jidiš a že se v ní psaly písničky, ani že Alsasko-Lotrinsko leželo v žaludku i muzikantům. Představovala jsem si, jak jsem jako kdysi někde na pódiu Teplických flautoher a hraju, co to jde a do ZUŠkové dřevěné flétny se navždy vsakuje můj pot, a do mně se navždy vsakuje touha hrát. Dokud bude ještě trochu vzduchu, ba ne, dokud neskončí takt vyměřený neúprosným rytmem, budu celou vůlí a celým tělem pohánět tu nádhernou hru, stále se znovu a znovu se proměňující v gradacích a neotřelých opakováních, toužím hrát.