,,Tady Nathan, Dory kamarád…posloucháme přednášku spolu, a taky bych měl otázku...“ ozvalo se na někde na druhém konci světa, a do mých sluchátek. Profesoři mého oboru flexibilně odpověděli na současnou situaci, a zareagovali na ni jakožto na politický a historický fenomén nejen publikací svých článků do světových médií, ale také sérií přednášek, které nám živě pořádali a nahrávali i po skončení semestru. Témata typu „Vliv pandemie na Trumpovy šance na znovuzvolení“, „Čína a COVID“ nebo „Historie biochemických zbraní“ přilákala hojnou účast mých spolužáků, teď už rozesetých po celém světě. ,,Tady Hector, kamarád Lucy“ ozvalo se opět, když profesor vyvolal Lucy, a už jsem se musela smát, protože po několikáté se ukázalo, že za mnohým zařízením sedí nejeden člověk dychtící po přednáškách. Představila jsem si malé studentské pokojíčky, kde se skupinky spolubydlících ve společném lockdownu hrbí u počítače a poslouchají analýzu odborníka, aby o ní následně mohli diskutovat.

I já jsem se naklonila k počítači, který se mi víc, než kdy jindy stal oknem do jiného světa, a ještě na chvíli se zavrtala do londýnské bubliny. Zavrtávala jsem se do ní, když jsem měla online hodiny, ale i volnočasové večerní přednášky z jiných londýnských univerzit, když jsem doučovala IB studenty po celém světě, účastnila se meetingů plánující projekty na další rok, nebo jen spojujících české studenty z Londýna. Podívala jsem se na svůj kalendář, a zjistila jsem, že všechny události až na pár mám napsané v britském čase. Navzdory své geografické poloze jsem po většinu dne přemýšlela a fungovala v angličtině: budila jsem se v britském časovém pásmu, abych si vypila černý čaj a ponořila se do anglických zdrojů. Když jsem chtěla být obzvlášť produktivní, dávala jsem si na plochu dokonce obrázek londýnské knihovny.

Pak skončila karanténa, potom i nouzový stav, a mě se postupně začaly otvírat dveře – nejdřív svého karanténního pokoje, potom i budov a možností v Čechách. Najednou se můj kalendář zaplnil termíny v místním čase a sny se mi zase začaly zdát česky. Ocenila jsem, že si můžu zachovat návyky, kterým mě naučil život v Londýně: chodit občas na večerní přednášky, fungovat přes den v několika jazycích a při čtení zpráv o děních v různých zemích si mimoděk vzpomenout na člověka, kterého z té země znám a hned tímto vnímat události jinak. 

,,Nouzový návrat“ - jak přepravu krajanů ze zavirovaného Londýna nazvala londýnská ambasáda - se sice odehrál narychlo a efektivně, ale nepřestěhoval mě z Londýna za dva dny. Občas sáhnu do poličky, abych si uvědomila, že moje oblíbená knížka na mě čeká uschovaná v Londýně, a při běhání se zase podivím, proč českým parkům něco chybí, i když se v nich může chodit po trávě. 

A užívám si to dlouhé intermezzo, ve kterém můžu naplno zreflektovat a zpracovat nabité měsíce mého prvního roku v Londýně, nemusím být kvůli rychlému životnímu stylu závislá na černém čaji a mohu se přímo po online hodině v angličtině vyběhnout do lesa nebo jet vyzvednout bráchu z první třídy. 

Když se my – studenti navrátivší z ciziny – budeme zdát chvíli mimo, budeme mluvit v anglicismech, přepočítávat ceny potravin na libry a říkat jedenácté hodině dopolední „morning“, mějte s námi prosím, trpělivost. Let z Londýna může trvat dvě hodiny, a cesta autobusem dva dny, ale aklimatizace až dva měsíce, a to jsme ani nepřijeli ze vzdálené kultury. Přesto nám věřte, že máme nepopsatelnou radost, když kolem sebe zase slyšíme češtinu a vidíme „Zvládneme to“.

A když už potom víme jistě, že jsme všechno zvládli a jsme obklopeni těmi nejbližšími a skoro jsme zapomněli že Londýn existuje, zavolá nám najednou do české vesničky britské číslo, že by se nás z univerzity chtěli zeptat, jestli je všechno v pořádku a máme se dobře, a nic nám nechybí, a nemáme žádné otázky... 

#Londýnevrátímse

vyprázdněná univerzita se jistě těší na studenty...  (zdroj: @AničkaSev, které tímto moc děkuji!)