,,Tak u Orwellova domu,” odepsala jsem, a radostně rozpohybovala své kolo směrem k Hampstead Heath, poháněna zároveň okouzlením z toho, že v Londýně člověk jako místo setkání může zvolit třeba dům, kde bydlel třeba Orwell, Keynes nebo Crnjanski, a současně strachem, aby na mě nemusel dlouho čekat. Dům číslo 77 stál v ulici, která mě právem upomínala na báseň Sylvie Plath Parliament Hill Fields, a ačkoliv hill i fields byly toho nedělního odpoledne snad ještě plnější než dřevěné lavičky britského parlamentu, vydali jsme se vstříc kalužím, můstkům a podzimním stromům do hlubin jednoho z největších londýnských parků. ,,Nevypadá to jako dům, který si mohl dovolit ten, kdo napsal Na dně v Paříži a Londýně,” prohodila jsem ještě s pohledem na viktoriánsky vysoký, minimálně třípatrový dům na kraji lesoparku, a pak už jsme se ponořili do přírody a neliterárních konverzací. 

***

,,Mám otázku…” vyrukovala jsem na konci jedné hodiny, dychtivá po odpovědi. 

,,Nedala byste mi prosím příklad nějakého samizdatového díla, které kolovalo v Maďarsku za komunismu? Hodilo by se mi do jedné povídky…” 

Obličej staré ženy se rozzářil, jak se rozvzpomněla na noci, kdy sedávala se svým mužem u psacího stroje, noci, aby překládala texty z angličtiny do svého mateřského jazyka, a radila mu, když psal. 

,,Kolik chceš, mám spoustu příkladů.. hodně jsme psali, překládali, opisovali… pošlu ti je emailem.” řekla, a tak taky udělala.

Z těch mezinárodních tam bylo třeba: 

M. Kundera, Trefa (The Joke) 

Orwell, Allati gazdasag

Arthur Koestler (who was of Hungarian origin) Sotetseg delben / Darkness at noon

Bulgakov. Kutyasziv

B. Pasztenak, Doktor Zsivago

***

,,Co myslíš, co z toho je maďarsky?” zeptala jsem se ho, jak jsme tak obědvali na schodech školní budovy a u toho koukali na výstavu děl Orwella v různých jazycích, na kterou mě upozornil. Bylo tam krásné vydání v češtině, a spousta dalších barevných různorodých obálek. 

,,Mohlo by to být třeba, třeba… allátfarm…” Allat by mohlo být zvíře, co myslíš?”

,,Jo, to by mohlo, to slovo má v sobě samý zadní souhlásky, to vypadá maďarsky, počkej vygooglím si to.”

Stejně jako tehdy před Orwellovým domem, počkal s úsměvem, i když ho maďarština moc nezajímala.

***

,,Slovosled v maďarštině je hrozně, hrozně důležitý,” opakovala znovu, a čelo se jí zvrásčilo, jak přemýšlela nad příkladem, kterým by nám to vryla do paměti. 

,,Můj manžel  - on byl...byl spisovatel.” Zbystřila jsem, obdivně jsem pozvedla hlavu od učebnice, a v duchu jí děkovala, že tyhle zajímavůstky nesděluje maďarsky, ale anglicky.

,,Pročítala jsem po něm věci, co napsal, a často jsme ani my nevěděli, jak slova uspořádat - posunutí jednoho slovíčka jako také změní význam věty, a on - když ještě byl... můj manžel - hodně mu záleželo na významu slov ve větě.”

Říkala tím mnohem víc než, že pořádek slov v maďarských větách je důležitý. 

***

Na cihlovobílou vilu se snesla tma a zima a park se vyprázdnil. Jen my jsme stáli v zabahněných botách a s tvářemi zčervenalými během u kol, jako bychom tu byli celou dobu. Orwell se vyklonil z okna a čelo se mu zvrásčilo, protože přemýšlel, proč tam stále stojíme. Byli jsme příliš zabraní do nahlas vyslovovaných úvah o krásách metafor, abychom si všimli, že se na nás dívá. Díval se na mě potom často, jednou z výloh výstavy, jindy zase z poliček antikvariátů, smál se mi, když jsem zápasila s maďarštinou stejně jako on kdysi s katalánštinou. 

***

O několik měsíců později jsem se po hodině zeptala: ,,Přeložila jste něco?” 

,,Farmu zvířat.”