,,I’m sure you can just sneak out for a walk here…” mrkla na mě paní domu, když mi předávala mléko v puntíkatém džbánku, a oči se jí rozzářily. Poradila mi pak, kudy se dát. Anglická procházka nabývá různých délek. Zpravidla se koná odpoledne, aby se člověk stihl vrátit k čaji, a počítá se mezi základní potřeby člověka - každý má právo se projít. Nejedná se o bezcílné bloumání: cílem je zklidnit mysl, obdivovat se anglické přírodě, popřípadě vést oduševnělý smalltalk s někým, s kým se zrovna procházíte. Jakmile někoho potkáte, usmějete se, zeptáte se, jestli je v pořádku, popř. popojdete o dva metry nalevo, aby bylo jasné, že ho chcete chránit, ale zato se na něj usmějete o to víc. 

Zabouchla jsem za sebou dveře bytu a vydala se mezi louky a pole. Usmála jsem se na koně, a vzápětí jim zmizela z výhledu: pustila jsem se rozpustile mezi kopečky a bláto, šípky a ostružiny, co ve studeném létě nestihly dozrát, a všechny se teď tvářily, že čekaly na mě, koňské stopy a hektary trávy, na kterých se pásly tu ovce, tu zas krávy, a tamhle dokonce zase koně. V dálce jsem zahlédla človíčka, který si to vycházkovým tempem štrádoval přímo pohlednicovou krajinou, dělily nás zcela bezpečné půlmílové rozestupy. Ponořovala jsem se do tunýlků rozbarvených stromů, mezi lány zářivé trávy, na cestičky poněkud smradlavé, protože vedly okolo krav, a cestičky, které skýtaly výhled na nebe i na zem, tak byly vysoko. 

Krajina rozzářená Sluncem (jihozápadní Anglie)

Najednou jako by mi v hlavě ožívala slova - dřív vytržená z kontextu - anglických básníků. Třeba: ,,Two paths diverged in the woods, and I - I took the one less travelled by.” Ano, přesně to jsem udělala, a nechala jsem se překvapit, kam mě cestička zavede. Nebo Wuthering heights - ten název mi vyvstal v paměti právě, když jsem vystoupala na vrch lesa, s výhledem do krajiny, a choulila se za chůze v kabátu, zatímco mě dobýval podzimní vítr. Vzpomínala jsem na všechny ty lidi, kteří zbožňovali procházky z městečka do městečka, a právě na procházkách toho tolik vymysleli. Kolik se takhle asi nachodili Lewis, Tolkien, Newman…

Two roads diverged in a wood, and I—
I took the one less traveled by. (Robert Frost)

---

,,Anglické parky mají vypadat především přirozeně” vysvětloval nám profesor na hodině Maďarské historie. ,,Ludvík, Metternich, všichni ti Evropané v době absolutismu - navrhovali parky tak, aby i zde bylo vidět, že mají vše pod kontrolou - každičký kus trávy vytvarovaný podle osvícenské harmonie, každičký keř ohnutý podle jejich vůle… Zato naše anglické parky imitují venkov.” podívala jsem se z okna na zelená políčka oddělená živými ploty, kamennými zídkami a označenými cestičkami a v hlavě jsem to srovnávala s londýnskými parky. ,,Park nepřestavuje v Anglii kontrolu nad přírodou, park je přirozený.” dokončil myšlenku profesor v jazyce, který stejně jako čeština nechává jen tenkou hranici mezi slovy přírodní a přirozený, a pak jsme se od francouzského absolutismu přesunuli plynule až k maďarské revoluci v roce 1848 a pokračovali v hodině. 

--- 

,,Anglické parky mají především vypadat přirozeně." (Regent's Park, Londýn)

Poprvé od jara jsem zase běžela tou svojí trasou. Zdála se mi tak přirozená, tak automatická. Akorát na lavičce už neseděl starý pán, kterého jsem tam vídávala v březnu, ale to bylo snad proto, že jsem dnes běžela v jiný čas. Zvolnila jsem, byla jsem v mé nejoblíbenější části parku. Za můstkem zurčily umělé vodopádky, které zdaleka nevypadaly uměle, a přihrávaly si světlo s protějším jezírkem. Drobná, nenápadná žena v tmavých barvách stála zamyšleně s pohledem na skalku, ale nepřemýšlela abstraktně, byla ženou činu, se sazenicemi v jedné ruce a motyčkou v druhé, s veškerou prestiží královské zahradnice vetknuté v nápisu Royal Parks na zádech uniformy, s okem umělkyně, která přemýšlela, kam sazeničku zařadí: nebyla to manuální práce, ale úpěnlivá snaha vytvořit zdání přírody a krásy uprostřed milionového města, kde v adventu druhého lockdownu byly parky potřeba víc než jindy. 

Královské růže s názvem ,,Take it Easy" v parku, který je potřeba víc než kdy jindy...

Matně jsem si vzpomněla jak jsem před rokem litovala ty, kteří klečeli v hlíně a zvelebovali královské parky, zatímco já jsem se okolo ráno proběhla a mohla chodit na univerzitu. Teď jsem zahradnici spíš záviděla její práci. Nemusela mít roušku a věděla, že parky - to nádherné dědictví a klíč k mentálnímu zdraví Britů - budou vždy potřeba. A tak nemusela přemýšlet, co bude zítra, zato věděla, že umístit tuhle růžičku na to správné místo je obzvlášť důležité, aby každičký unavený Londýnčan s očima podrážděnýma obrazovkou propadl malému snu a iluzi: cítit se na chvíli jako na venkově.