Ta věc vysvětlovala všechno. Obhajovala všechno. Zabořila jsem se do ní, zároveň jsem ji tvořila a nacházela se v ní. A přitom přišla do mého života úplně znenadání. 

,,Elizabeth, you’ve got some post here,’’ ozvalo se zpoza dveří mé karantény. Bylo tam několik balíčků - pár z Amazonu, a jeden, který jsem neznala. Byly dny, kdy jsem na něj čekávala - v září, říjnu, listopadu, i prosinci - ptala jsem se na recepci, a když mi řekli, že ani tam není, vyzkoušela jsem všechny možné kontakty, abych zjistila, co se s ním stalo. Cítila jsem se zrazená, někdo porušil smlouvu, kterou jsem před rokem podepsala v jedné londýnské knihovně, slíbil mi poslat knížku, a kdoví jestli kdy někde vyšla. Byl už leden, nový rok, a už nemělo smysl to řešit, řekla jsem si, a zahloubala jsem se do psaní esejí, které se ode mě čekaly mnohem častěji než povídky. 

Přesně o den později jsem ji držela v ruce. Voněla čerstvostí, tisku a papíru, novotou a neotřelostí designu. Hledala jsem se v obsahu, četla popisky autorů povídek, a hlavně, s úlevou vydechla, když jsem zjistila, že každé slovo je na svém místě - byla tam slova, která vznikla z kompromisu v emailových konverzacích s editorkou, a slova, která, jednou bezmyšlenkovitě vychrlena, si zachovala svou původní podobu. Byla černá na bílém, všechna ta slova, skutečná, chtěná, čtená. 

Založila jsem knížku do knihovny a usmála jsem se, přemožená pocitem, že moje slova se dostala na svět a budou žít dál svým životem, v rodině desítek povídek multikulturních autorů. Ta malá studentská antologie obhajovala všechno. Vložila jsem do povídky vysněný příběh inspirovaný skutečnými lidmi, a ona mi ho vracela zpátky. Četla jsem mezi řádky, a vyčetla jsem z nich ujištění, jak je dobře, že studuju tenhle malý specifický obor s maďarštinou a československou historií, a ano, jak je dobře, že jsem tady v Londýně, protože tady, jedině tady, můžu spřádat příběhy a mít čas je psát, reprezentovat svoji zemi skrze osudy smyšlených postav. Všechny ty výčitky, proč jsem nešla studovat medicínu, proč jsem prostě nezůstala v Čechách, ustoupily do pozadí, přemožené jednou povídkou, která vyšla v knížce, co se prodává za sedm liber devadesát devět centů, a která teď leží u mě na poličce. A protože už vyšla, můžu i sem postupně zveřejňovat části anglické povídky o jedné Maďarce v komunistickém Československu a její nezabavitelné knihovně.

zdroj: UCL Publishers' Prize official logo