,,I’m off to the sea” odnesla jsem svůj tác se snídaní a bylo mi jedno, že to ostatním znělo jako vtip. Zatímco se studenti neochotně přesouvali do knihovny, zabouchly jsme dveře a vydaly se s batůžky směrem k London Victoria. Nad námi se modralo vymodlené čisté nebe, daleko jako vysoký strop. 

,,Mám s sebou knížku o treskách”, pokračovala jsem pak, když už jsme si to vykračovaly na metro s úsměvy od ucha k uchu. I tohle znělo jen jako vtip. ,,Jít si koupit knížku o tresce vzbuzuje podezřívavé pohledy…” napsal recenzent knihy s názvem Cod - A Biography Of the Fish that Changed the World. O hodinu a půl jsem už knížku neměla - má spolucestovatelka mi ji zabavila, jakmile se rozjel vlak (vrátila mi ji za den přečtenou). 

Cod - A Biography Of the Fish that Changed the World

Jet k moři, byť to trvalo vlakem z Londýna něco přes hodinu, znamenalo tolik. Pro mě bylo moře něco velikého - vzácnost, přírodní bohatství i potvrzení všech těch průpovídek, kterým malé dítě jen těžko věří - že voda je opravdu slaná, a hýbe se v závislosti na Měsíci a Slunci. Stejně fascinovaní mým výletem k moři byli kamarádi z vnitrozemských státečků - Maďarska nebo Rakouska. Nikoliv moje společnice (,,dobrodružka”). Pro ni to byla vůně domova, když vzpomínala na prázdniny strávené u babičky v Bretani, prázdniny strávené střídavě v moři a na osušce, u úplně stejného moře, koneckonců. A tak se mi smála, když jsem popisovala, jak se musím přesvědčit pohledem, že v dálce opravdu není vidět pevnina, a jazykem, že voda chutná slaně. 

Cod - tentokrát na talíři (tradiční fish&chips)

,,Nic zlého se nemůže stát”, povzdechla si, jak jsme ležely na ručnících v písku, zabalené do svetrů a se šálami přes roláky a kapucemi přes hlavu. Hluk Londýna zmizel, stejně tak tlak zkouškového a tváře všech lidí, které jsme potkávaly každý den, bez přestávky. ,,Ne, nic zlého nám nehrozí,” poznamenala se spokojeným pohledem na nebe, za jehož klid se celý týden modlila, a přivřením očí mi dopřála strčit jí nad obličej hrst plnou písku. Jako memento toho, že ani pod jasným nebem se člověk nemůže spolehnout na to, že na něj nic nespadne - stejně jako se nám nepodařilo ani mimo Londýn uniknout hluku letadel.

neméně tradiční pojídání zmrzliny ve svetru a patnácti stupních

K večeru, zatímco se kamarádka zabořila do historie tresky, která toho tolik vypovídala o povahách lidí i světové ekonomice, podařilo se mi zatoulat tam, kde ještě před pár hodinami bylo moře, našlapovat opatrně v botách, které mi o Vánocích můj milý pečlivě namazal, a vtiskl jim tím schopnost chodit po vodě - teda aspoň po těch pěti centimetrech, které zůstaly v písku po ústupu přílivu. Moře, které tak dokonale odráželo nebe, mi od malička pomáhalo pochopit neuchopitelnou velikost svého tvůrce. ,,Ježíš, který kráčel po vodách”, pomodlila jsem se tematický desátek, a pomalu se vracela za kamarádkou, která už na mě zimomřivě mávala. Uhlazený písek zpevněný tíhou tun vody, které ho ještě před hodinami pokrývaly poskytl ideální povrch pro hvězdu - to nejlepší, co můžete udělat, když jste sami na pláži, a máte radost, že existuje moře.

,,Uhlazený písek zpevněný tíhou tun vody, které ho ještě před hodinami pokrývaly"

 Slunce zašlo za mrak a byl čas jet domů - a zase mi znělo v hlavě London Calling. Nebylo to jen tak ledajaké město, jako městečka, ve kterých jsme po cestě stavěly, a kde se cestující museli přesouvat do předních vagónů, protože nestačila délka nástupiště. Bylo to velkoměsto, co nás bez varování pohltilo, a kde narozdíl od moře nebyla modrá všude okolo, ale šlo o to, nezapomenout se dívat vysoko nahoru, kde nad vysokými budovami bylo letadly zbrázděné, počmárané nebe, a kde přece jenom, nad celou londýnskou burzou i obchodem, trpělivě trůní Tvůrce moře i modré.

zpátky v Londýně