Dívala jsem se na ni. Nechtěla jsem se spokojit s tím, že ta, po které jsem dlouho ve skrytu toužila, tu se mnou bude jen den a pak odjedu a nechám ji uschnout, zežloutnout v podzimním osamění. Tak jsem ji zabalila do pečícího papíru a chtěla jsem si ji někam šikovně zastrčit. Chci si ji vzít, ale pojedu autobusem, metrem, vlakem a pak až autem a nemám ji kam dát. ,,Musíš ji nést v ruce. V tom je ta křehkost,“ řekla maminka.

Měla s květinami i s křehkostí větší zkušenosti než já. Ale neposlechla jsem ji. Nechala jsem kytici čouhat z batohu, protože jsem chtěla mít volné ruce. A tak jsme vyjely. Nemohla jsem se zamračit nad přeplněným autobusem. Měla jsem přece Květinu. Tiše čekala pod mýma nohama, zatímco se na ni lepil prach uličky a kolem stála auta v zácpě. Lidé se sem tam ohlédli, usmáli, nějaká slečna naznačila svému milému, že se jí Květina líbí. A Květině bylo jedno, co si o ní okolí myslí. Nestěžovala si, že musí stát; že se o ni nestarám a čtu si; že nemá vodu ani sluneční světlo a hyne. Žila naplno svůj úděl – být těšitelkou, která rozjasní váš pohled, když se na ní podíváte, ale nedožaduje se pozornosti.

Květině nevadilo, když se musela opírat o hnusné ošahané stěny v pražské hromadné dopravě. Nevadilo jí, že její barva neladí k oranžovým tyčím v tmavých vagonech. Nestáhla se do sebe, naopak. Její jemná vůně se linula metrem a jemně mi připomínala, že tu rutinní cestu dnes necestuji sama. A já jsem si dál četla.

Pečící papír z Květiny sklouzl a najednou mi připadala zranitelná. Vyndala jsem ji z batohu a kašlala na to, že musím táhnout kufr jednou rukou. Květina se pokorně sklonila k zemi, po které denně kráčí tisíce bot a přestupovala se mnou. Chránila jsem ji před větrem. Moje zápěstí ji pevně objalo.

Chtěla jsem ji skrýt a ukázat světu zároveň. Byla v tom hrdost, radost, vůně i nevšednost. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, Květinu někomu dát. Z nástupišť se vyvalily proudy lidí, ale nedaly jsme se strhnout a prošly až na to poslední. Přestože Květina skromně klopila oči k zemi, stovky lidí na ni ulpěly pohledem, pousmály se, popřemýšlely, kdo mi jí asi dal, možná si taky na někoho vzpomněly.

Ale nikdo z nich by neuhádl, kdo mi ji opravdu dal. Přemýšlel o tom, jak mě obdarovat. Dal mi toho už tolik, ale nestačilo mu to. A jako se všemi skutečnými dary, nejprve mi vložil do srdce touhu. Přála jsem si dostat Květinu. Pak mi jako ten, kdo mě skutečně miluje, ukázal, že touha neznamená nárok. Dostala jsem spoustu krásných darů, ale žádnou květinu. Touha dřímala nevyřčená někde hluboko ve mně. Přitom mi Květinu už dávno vypěstoval, uříznul a svázal. A poslal pro ni, zatímco jsem doma uklízela a stěžovala si, že se mi ta návštěva vlastně zas tolik nehodí.

Když jsem dostala květinu, nebyla pro mě ještě Květinou. Přišla maminka a oklestila ji od zbytečného listí, přidala k ní pár vkusných ozdob a umělecky ji svázala, našla mi k ní krásnou vázu a postavila na okno. A tam jsem v ní uviděla Květinu, která se stala ztělesněním touhy, pečlivosti, čekání, překvapení, jemnosti, křehkosti a štědrosti. Dívala jsem se na ni.