Na jaře 2019 jsem si napsala:

 

Hledám pokoj

 

Dobrý den, Londýňané.

Vy mi nerozumíte?

Já hledám pokoj.

 

Londýňané mezinárodních jmen

lidé nadnárodních ideálů

Vy mě nevyslyšíte?

Nedám si pokoj.

 

Milí lidé, Londýňané,

Co jste se v Londýně nenarodili,

Lidé liber i lidé libre

Lidé vlivní, i čtoucí livre

Vy mě nepochopíte?

Dejte mi pokoj.

 

Bože tak univerzální a přesto místní,

Ty víš, kam směřuji a co mě tísní,

Jaký chci pokoj.

 

Chci tam mít hvězdy nad hlavou

A mravní zákon v sobě

A ptáky znící zahradou

A klavír znící Tobě.

A sousedy, co naučí

Mě nežít jenom v sobě

A kostel, v jehož náručí

Já najdu pokoj v Tobě.

 

Na podzim 2019 mě jednoho rána vyrušil od modlitby příjemný zvuk: za oknem zpívali ptáci. Překvapilo mě to, protože kdybych byla ptákem, odletěla bych někam na venkov, a nezpívala bych uprostřed cihlového bloku v centru Londýna. Ale ptáci si asi nevybírají, kde by se jim líbilo žít - prostě pějí lidem pro radost a sobě ze zvyku tam, kde jsou. Vzpomněla jsem si na básničku, kterou jsem si zapsala, když jsem hledala před půl rokem v Londýně ubytování. A najednou mi došlo, že tu mám úplně všechno, po čem jsem toužila. Ptáky, které slýchávám i přes zavřené okno, kostel - respektive kapli, ale se svatostánkem -  deset minut pěšky, hvězdy, které se občas ukáží, když vítr odvane mraky, spolubydlící, se kterými se můžu učit dialogu, a starý klavír. 

Výjimečně u něj nikdo nebyl. Byl nedělní večer, a i ti nejnepořádnější studenti zalézali k práci. Volným krokem, s písničkou na rtech, jsem se vracela zvenčí, z Newman House, a neměla jsem ten den už nic na programu. Ve společenské místnosti bylo tmavo a ticho, a tak jsem prošla dovnitř s touhou vnést sem trochu světla a hudby. Při rozsvícení se ukázalo, čím místnost žila v posledních dnech a nocích. Na koberci byly zbytky jídla, plechovky, sklenice od alkoholu. Přes moderní vybavení a nemalou řádku knížek na poličkách Common Room působila vybydleně. Nebyla tu ani točící židlička pro klavíristu. Zapadla jsem na malou, měkkou stoličku, odklopila dřevěnou desku a rozladěná klaviatura se na mě zazubila. Byla asi ráda, že si na ni jde někdo zahrát. 

Vytáhla jsem z kapsy užmoulaný lísteček, který jsem těsně před odletem oskenovala ze zpěvníku, a který mi teď visel na nástěnce. Noty jsem stejně dávno znala. Akordy se prolínaly jakoby samy od sebe, a po chvíli, když nikdo nepřicházel, se moje prsty zklidnily, hlas nabyl jistoty a písnička se oblékala do nových a nových variací. Chris Tomlin z jednom videu zpívá v troskách rozpadlé budovy na zdánlivě zničený klavír a Matt Maher začíná jednu ze svých skladeb slovy Standing in ruins... V rozbordelařené Common Room jsem mohla říct to samé, akorát že můj klavír nebyl tak skvěle naladěný jako hipstersky zaprášený nástroj Chrise Tomlina, a při pokusu sáhnout do vyšších oktáv jsem ucukla a stáhla se zpátky mezi jednočárkované tóny. Přesto mi přišlo, že by bylo škoda tu nehrát. Mezitím, co jsem si vzpomněla na posloupnost všech třech akordů ve Vyvyšuji Tebe, Pane, za oknem se zastavilo pár kuřáků a odpočívali v cigaretovém kouři a zpěvu jim nesrozumitelných slov, ale zřejmě příjemné melodie, od stresu studentského života. Vyvyšuji Tebe, Pane, nad tímto domem, chtělo se mi dodat, ale už jsem dohrála, a Common Room se ponořila do ticha a do tmy, aby o nedělním večeru načerpala sil na rušný týden, který ji čekal.