,,Dámy a pánové, vítám Vás tu jménem Ministerstva zahraničních věcí, u autobusu nouzového návratu do Prahy.“ Čeština, která v londýnském prostředí ještě pořád trochu dráždila moje uši, utichla a všichni se shlukli, aby se dozvěděli, že mají udržovat rozestupy, připravit si cestovní doklady, podstoupit měření teploty a nalodit se do nouzových vozidel. Nebyla vlastně zdaleka tak nouzová, jak by se dalo čekat – dva žluté regiogetové autobusy, které každý znal z českých dálnic, a byla na nich reklama na trasu Vídeň-Brno, jako by se nechumelilo. Brzo se začaly tvořit skoro anglicky organizované fronty, k cedulím A-K a L-Z, a potažmo pracovníkům Velvyslanectví, kteří kontrolovali doklady. 

,,Vítejte, pojedeme teď k Doveru, protože vlak jede až v sedm, a spinkat celou noc v autobuse by se vám asi nechtělo…“ uvítal nás pan řidič tentokrát mateřštěji. Vysvětlil nám, že musíme jet ještě přes Brusel, protože české ambasádě tam chybí roušky a my jim je dovezeme. Pak přes Německo dojedeme do Prahy. Děkujem, poděkovali mu mnozí z osazenstva, když domluvil, jako by oceňovali jeho bezprostřednost. Byli jsme osazenstvo mladé, skupinky studentů, kteří společně mířili užít si karanténu někde na chatě nebo aspoň ve dvojici v apartmánu, byly tam ale i dvě rodiny a pár lidí okolo třicítky, kteří si chudáci museli připadat strašně staří. 

Bylo zvláštní vědět, že každý, ale úplně každý, v tomhle autobuse je Čech. Věděla jsem to se stejnou skálopevnou jistotou, s kterou jsem věděla, že se do Londýna teď, ani zítra, ani za měsíc prostě nemůžu vrátit. Dívala jsem se s okýnka, poslouchala hudbu, a všechno se zdálo v pořádku. 

,,Studuješ, nebo pracuješ, tady v Londýně?“ oslovila jsem spolusedící, abych nějak navázala konverzaci. 

,,Jsem od Birminghamu.“ Ukázala mi, to, co jsem věděla, ale na co jsem pořád zapomínala, totiž že Anglie není Londýn. 

V konverzacích ostatních se nedalo neslyšet anglicismy. Stěžovali si na stejné věci, které trápily mě – nesmyslné group projecty, neúprosné deadliny, nadarmo placené renty atd. (pozn. velká část studentů v zahraničí se musela během pár dní úplně vystěhovat a vypovědět smlouvu o ubytování). S odhodlaností blízkou naší generaci – totiž vytřískat maximum úplně ze všeho – plánovali příjemně znějící karantény – volali domů, aby jim do karantény přivezli piáno a kytaru, natěšovali se navzájem, na co se budou společně koukat (Harry Potter), stěžovali si, že sousedé u babičky, kde v prázdném domě, je uvidí kouřit a budou nadávat.

,,Necky tu nemáme, musíte ven, a můžete si zakouřit,“ vyrušil mě zase z mikrospánku v sedě milý řidič. Vyskákali jsme ven, lidé s rouškami, které ve všech laxních zemích, kterými jsme projížděly, sloužily zároveň jako poznávací znamení. Připadala jsem si jako na výletě, ale nikdy v životě pro mě nebyla cesta míň cílem než teď.

,,Tady jsou další… tady občanky…" podávali jsme si doklady zezadu autobusu až dopředu, protože hraniční kontrola si tak usmyslela. Neměla ani roušky, ani potuchu o nějakých opatřeních, které by třeba projití mojí občanky šedesáti páry rukou mohly považovat za neoptimální. Bylo na čase doklady rozdat: 

,,Klapzubová? – Tady“

,, Hájková? – To jsem já, děkuju.“

,, Matěna? - Ano, tady.“ 

,,Čech? – Všichni.“ Poznamenal někdo. 

Nouzový autobus číslo 1, Londýn 17.3. cca 20:40

*** 

Karlu Čapkovi imponovaly útesy, čili cliffy, doverské, když je poprvé spatřil při příjezdu do Anglie, a musím uznat, že podobně neohroženě vypadaly i teď, po sto letech, ve tmě a ve větru. Trajekt byl víc než poloprázdný, nikdo je neobdivoval. Někteří Češi si šli koupit kávu a britsky se u toho vybavovali, jako by v Anglii žili celý život, a věděli, jak zapojit přízvuk i jak smalltalkovat. Zapojila jsem si naposledy počítač do anglické zásuvky (českou nabíječku jsem k němu neměla) a s pohledem na rozbouřené tmavé vlny, Čapek by řekl temná vlniska, jsem vyslala k moři i k nebi prosbu, aby hranice v Německu pro nás byly otevřené.