Král se znepokojeně podíval z okna a krásné počasí ho rozhořčilo snad ještě víc. Ačkoliv lovecká sezóna byla v plném proudu, Tuilerijský palác nenabízel ani možnost honu, ani projížďky v kočáře po rozhlehlých pozemcích. I interiér se jen chabě vyrovnal Versailles. Ve snaze odpočinout si od všech starostí o vývoj prekérní situace se Ludvík šel ten den už podruhé projít, jen aby se za chvíli vrátil do stísněného, zatuchlého paláce - paláce, ve kterém praprapravnuk Krále Slunce už nikdy neplánoval bydlet. Byl uvězněn.

***

Do malého podkrovního pokoje pronikalo světlo, a násobilo se, a tančilo na bílé podlaze, a zhlíželo se v zaprášeném zrcadle, a šimralo mě na obličeji. Za dveřmi čekal teplý perník a jeho dodavatelé na mě zpoza hranice karantény volali, jestli mi zase můžou udělat černý čaj s mlíkem. Zatímco jsem čekala na čaj, rozhlédla jsem se po pokoji - po pokoji, o kterém jsem si dřív myslívala, že už v něm nikdy nebudu bydlet, maximálně přespávat o prázdninách, když se vrátím ze zahraničí, a který se mi teď ze dne na den stal vším.

***

Stěny v loveckém salonku Tuileries (ironické, pomyslel si Ludvík, když ani lovit se tu nedá) byly kromě pár zaprášených trofejí prázdné, a monarchovi se zastesklo po obrazech, které si sám vybíral - po obrazech s výjevy z řecké mytologie i evropských dějin - malbách, kterým zpravidla dominoval opěvovaný vládce, obdařený božskou mocí, a moudře řídící svůj lid. Ludvík se zastavil u zrcadla, které bylo trochu zaprášené, a nemohl si nevšimnout, že se se svým vrásčitým obličejem, shrbenou postavou a propadlýma očima impozantním vládcům z obrazů ve Versailles nepodobá. Rychle poodešel.

***

Ranní světlo (jižní strana pokoje byla skoro celá vyskleným výklenkem) probudilo postupně všechny částečky prachu na zrcadle, které jsem po rychlém příjezdu z Londýna ještě nestihla umýt, a pak se usadilo na třech malbách, které mi brácha vytvořil tak, aby ladily s tyrkysovo bílými stěnami. Usmála jsem se při vzpomínce, jak jsme je spolu věšeli - a stejně tak, jsem s mamkou malovala, s taťkou pokládala podlahu, a natírala na bílo starou skříň od babičky. Ometla jsem ze skříně pavučiny a uvědomila si, jak je hezké být zpátky obklopená nábytkem, se kterým vyrůstala. 

***

Ačkoliv byly oči krále unavené, nemohly si nevšimnout špatně provedeného zámku na dveřích do jeho ložnice. S radostí, že může alespoň trochu pozvednout tohle pro krále a jeho manželku naprosto nedůstojné sídlo, Palais des Tuileries, si nechal přinést malý šroubováček a pustil se do hry. Vzpomínal, jak kdysi s kamarádem, mužem jménem François Gamain - člověkem, který ho měl brzy zradit, pronikal do tajů zámečnictví, stolařiny, truhlářství. Miloval nábytek a ani tisíce versailleských pokojů v tom nejlepším vkusu ho nemohly uspokojit, natož malý, omezený Tuilleries.

***

Světlo se ladně odrazilo od bráchových obrazů a osvítilo všechny zákoutí pokojíčku. Ukázalo mi, že všechny věci a věcičky, se kterými jsem se v lednu musela rozloučit, jsem z ničeho nic dostala zpátky. Voňavé vánoční dárky, které měly příliš mnoho mililitrů nebo stránek, musely tehdy zůstat doma. Věřily tehdy - narozdíl ode mě - že si na ně přece jen někdy udělám čas - a dočkaly se. 

***

Ludvík se posilnil vydatným obědem, snad aby zahnal starosti, a unaveně si povzdechl. Potřeboval změnu ovzduší, ano, to je to. Tady ve Francii ho nic než Versailles neuspokojí. Chtěl nasednout do kočáru a ujíždět s větrem o závod, mířit na neposednou zvěř, nebo zápasit s nepoddajným dřevem, které by zkrotil do ladných tvarů. Chtěl něco tvořit, ne jenom krotit ekonomiku a nepředvídatelný lid. Ano, vytvoří krásnou skříňku, do které schová listiny, na které chce zapomenout, a pak pojede. Kontaktoval Gamaina, aby i ty zpropadené dokumenty měly aspoň trochu honosný úkryt. Nevěřil Marii-Antoinettě, že by ho dvacet let starý známý mohl potopit. Nechal mu poslat zprávu a s úlevou se začetl do dobrodružných románů, kde mohl bojovat za skutečnou krásu, a ne nějaké rovnostářské ideály.

***

S každým dalším douškem světla, s každou další minutou, hodinou a dnem - kterých v tomhle pokoji bude ještě požehnaně, a to mě uklidňuje - si víc a víc vážím malých věcí, které tu jsou. Dřevěná lodička ze Švédska se kolébá na okenním rámu, na zdi visí zažloutlá mapa z londýnské Národní galerie, na nočním stolku záplava knížek - záplava světla - záplava času - a to mě zaplavuje štěstím. Nevěřím, že se kdy v karanténě budu nudit: v tom malém pokoji je tolik nevyřčených příběhů, němých přátel a nestíhaných činností, a hlavně tolik opomíjené a potřebné domáckosti, že se mi hned tak neomrzí. Ale kdyby přece, vlezu do skříně a podívám se, jestli náhodou nevede do Narnie… 

Palais des Tuileries za Ludvíka XVI., zdroj: Wikipedie

Pozn. historicky je článek nepřesný.