,,Která to je odbočka - ta první vlevo, nebo až ta druhá?” pokřikoval taxikář na kolegu, zatímco mi nakládal obří kufr do černého vozu. 

,,Prosím, love..”  pustil mě dovnitř, s dalším kufrem, batohem a papírovou taškou, ve které spočívala moje vytrvalá společnice - růže, kterou jsem dostala kdysi dávno, čili minulou sobotu, v Praze na cestu. 

Rozhlížela jsem se po interiéru taxíku. Splnil se mi sen - poprvé v životě jsem usoudila, že mám dost zavazadel na to, abych si dovolila luxus klasického britského vozu, a byla jsem ráda, že tentokrát místo uberu zažiju nepostradatelně britský zážitek - i když řidič si nebyl jistý, kam vlastně jedeme. 

,,Má to být někde v lesích…” poznamenala jsem, a pak mu nadiktovala směrovací číslo, které vám v Británii pomůže určit polohu s přesností na domy. Přemýšlela jsem, jestli je pravda, že taxikáři v Londýně musí podstupovat těžké zkoušky z map celého města, a jak se asi liší život taxikářů v maloměstě na jihozápadě Anglie od těch ve velkoměstě. 

Mezitím i to maloměsto zmizelo za námi, a černý, ne tak nablýskaný taxík, si to uháněl mezi polemi a loukami, a dával si pozor, aby se náhodou někde nezablátil. Vevnitř - na sedačce proti mně varovně stála výše pokuty za ‘SOILING’, a když jsem si slovíčko přeložila, abych zjistila, za co bych musela platit minimálně padesát liber, zjistila jsem, že zakazuje pohnojení, poblinkání, no prostě jakékoliv zašpinění vozidla veřejné dopravy, jímž byl i můj lehce zašlý taxík. 

Řidič v šedém svetru se narozdíl od řidiče UBERu nesnažil ani konverzovat, ani vyplňovat ticho rádiem, nýbrž si začal uvolněně pískat. Měl rolákovitý svetr tmavé barvy, silný přízvuk, pevnou ruku na volantě a milé oko, kterým čas od času kontroloval v zrcátku, jestli jsem v pořádku. 

,,Promiňte, ale asi by bylo dobré už odbočit doleva,” odvážila jsem se mu vmísil do řízení s navigací v ruce. ,,Já vím, vím, hned odbočím,” a skutečně stočil volant na lesní cestu, kde taxík prudce zpomalil a odvážně se prokousával větvičkami na pokrajích cesty. 

,,Lets get this Monster out!” zahekal pak, když už jsem zaplatila kartou a vyndával mi kufry před domem, který se mi měl stát karanténním útočištěm. ,,Můžu vás tu nechat?” zeptal se ještě zdvořile, a odpovědí mu byl jak můj souhlas, tak i díky mé hostitelky, která mezitím vyšla ven.

Usmála jsem se v spokojeném údivu nad tím, kam až mě studium v Londýně zavedlo - do krajiny jako vystřižené z Jane Austenové.