בית‎‎ The Blog of Beth בית

,,Nikdy mi nedošlo, že jsme bydlely tak blízko!’’ poznamenala jsem, zatímco jsem se pokoušela dostat pod kontrolu jeden z jejích kufrů. Zabouchly jsme dveře bytu, a vydaly se směrem k Saint Pancras, slavnému nádraží, co neslo jméno po římském mučedníkovi. Daleko jsme nedošly. ,,Zavolám taxík - aspoň si budeme moct trochu popovídat, vevnitř i na nádraží,” navrhla, a já jsem neprotestovala - byly jsme spolu koneckonců poprvé v životě, i když jsme spolu za poslední půlrok strávily desítky hodin na lekcích maďarštiny. Poté, co taxikář s naší pomocí nacpal všechna zavazadla do hybridní Toyoty a konečně jsme se usadily, pochválila jsem jí cestovatelské nálepky na kufrech. ,,Měla jsem jich mnohem víc - z Moskvy, Petrohradu, Londýn taky…” 

Rozhodně si nepředstavovala, že Londýn bude opouštět takhle. Jako spoustu mých kamarádů a kamarádek po Vánocích zůstala doma, v Paříži, a se zhoršující se situací bylo víc a víc nepravděpodobné, že by se do svého útulného studentského bytečku, který sdílela s pár kamarády, ještě vrátila. Byla půlka února, a věděla, že tím končí její studia tady, už jen dopsat bakalářku a dochodit všechny ty online hodiny… ,,Co budeš dělat dál?” nedalo mi to se nezeptat. ,,Pracovat v budapešťské opeře - potřebují lidi, co umí francouzsky, rusky a maďarsky,’’ odpověděla nadšeně (v angličtině). 

Vystoupily jsme z taxíku. ,,Nikdy jsem tady nebyla,” poznamenala jsem s uvědoměním si, že pro spoustu z mých kamarádů to místo bylo součástí jejich homegoing rutiny. Z okolních nápisů, hlášení a především lidí byla okamžitě cítit mi dobře známá mezinárodnost, Evropskost, kterou jsem milovala. Představovala jsem si, jak rušné to tu asi bylo před rokem, když šlo jezdit vlakem domů na víkendy, přes kanál, který byl koneckonců jen podkopaným, překonaným kanálem, a ne dělítkem nebo propastí. Rozhlížela jsem se okolo sebe - terminály do Francie, do Nizozemí, i do Německa, a u každého dlouhý seznam podmínek pro cestu a ceny testů. ,,Tenhle víkend v Londýně mě stál stovky liber’’ postěžovala si kamarádka, která si těsně před zavedením nových opatření přijela vyprázdnit byt, aby už měla všechny věci doma v Paříži a nemusela za něj dál platit. Uvalila na sebe tak dvě karantény, a jen tak tak se vyhla nově zavedenému povinnému poplatku 210 liber za testy. Vyprávěla mi, jak jí na cestě sem kontrolovalo dokumenty a výsledek testu celkem sedm lidí - dva z Eurostaru, dva francouzští úředníci a tři britští - asi aby ty francouzské překonali, rýpla jsem si. ,,Teď to budou dva z Eurostaru, dva Briti a tři Francouzi” - předpovídala a rychle si odešla překontrolovat seznam požadavků pro dvouhodinovou cestu vlakem. 

Zůstala jsem hlídat všech pět zavazadel, z nichž asi polovina obsahovala věci pro kocoura, který se jmenoval Dante, a čekal v Paříži. Kolem postávalo několik párů - několik z nich popíjelo kávu, aby oddálili moment rozloučení. Pár metrů ode mě stála sympatická dvojice se srovnatelným počtem kufrů, kterou jsem už několik minut potajnu pozorovala. Zatímco kamarádka vyplňovala další prohlášení, že nemá covid, viděla jsem to všechno, každý pohyb, s kterým si oba utírali oči - hlavně teda ona, on jenom, když ona ho neviděla, protože měla hlavu zabořenou do něj. Zamrazilo mě, protože jsem znala jejich situaci, a protože byl Valentýn, a v jejích očích bylo něco, co člověk zažije jen při loučení  - zároveň bezmoc, láska a odevzdání, smutek i štěstí z uvědomění, jak je ten druhý nepostradatelný, zároveň rozhodnutí jít do vztahu na dálku, zároveň nepochopení té absurdity, že ten, koho teď líbá bude už za deset minut a po následující měsíce nedosažitelný, sklopila jsem zrak a přemýšlela jsem, jestli pojedu na Velikonoce domů a zažiju znova tohle všechno. 

Kamarádka vytáhla z kapsy francouzský pas a pomalu jsem jí doprovázela, zatímco jsme si ještě povídaly o francouzských filmech a o tom, že se třeba uvidíme příště v Budapešti. Myslela jsem, že už mi ani nezamává, protože se nebude moci vyprostit z těch všech zavazadel. Ale zamávala mi, a já jí - svou fialovou rukavicí, která měla podobnou barvu jako její vlasy. Dívala jsem se na ni, na svoji jedinou spolužačku z hodin maďarštiny, která měla francouzsko-maďarské občanství a kufr s nálepkami z Ruska, kde předtím žila. Francouzská a anglická hlášení splývala dohromady, kolem mě postávaly páry, co se odhodlávaly k poslední puse a překročení pomyslné hranice do Evropské unie, která jakoby za posledních pár měsíců znova vyrostla ze země. 

Fialkově melírované vlasy zmizely za zástěnou, a já jsem přemýšlela, jak dlouho tohle všechno bude trvat a co to způsobí. Jestlipak tahle nemožnost cestovat mezi sousedními zeměmi, mezi Evropou a Británií, nějak ovlivní statistiky mezinárodních vztahů? A jaké budou důsledky toho, že méně mladých lidí bude ochotných a schopných setrvávat v náročných, ale kulturně nesmírně obohacujících vztazích? Vzpomněla jsem si na kamarádku, se kterou jsem se právě rozloučila - jemnou, vzdělanou duši, s nálepkami na kufru, maminkou Francouzkou a tatínkem Maďarem. Bude pracovat v budapešťské opeře, protože potřebují lidi, co mluví francouzsky, maďarsky, rusky a anglicky, nedávno jí taky vyšla povídka a její překlady mě vždycky na hodinách maďarštiny zahanbovaly. Uvědomila jsem si, že pokud tohle bude trvat ještě pár let, ochudíme se o generaci mladých zajímavých polyglotů, kteří by vzešli z mezinárodních vztahů, a kteří vnášejí něco vzácného do mého života i do kulturního života celé Evropy. 

Zůstala mi po ní jen zelená učebnice maďarštiny, kterou jsem slíbila vrátit do knihovny. Měla jsem takovou taky doma na poličce, ale moje nebyla z knihovny, poslal mi ji ne tak dávno jeden Maďar. Vybil se mi mobil, šla jsem prázdným Londýnem, cestu jsem znala - okolo Kings Cross, British Library, přes naší rušnou ulici, kterou teď šlo přejít na červenou, protože široko daleko nejelo žádné auto. Přišla jsem domů, a zjistila jsem, že mám rozmazanou řasenku. Evropa, ve které jsem vyrostla, přestala fungovat, a to, kolik je člověk ochoten zaplatit, a jaké je národnosti, rozhodovalo o tom, kdo může cestovat. ,,Zrušili nám let,” psala mi jiná kamarádka.